Andromeda

Andromeda: O Andromedě jsem věděl prakticky již od dětství. Právě z této roviny jsem přešel k Zemi, i když jsem i zde jenom hostoval. Stejně jako u všech ostatních rovin a frekvencí, představovat se mi začali až v průběhu roku 2010. Před rokem 2010 jsem pouze věděl, že jsem spojený s nějakou realitou, ale vůbec jsem netušil, o co jde. Nevěděl jsem ani, zda jde o mimozemské civilizace, nebo jen pozoruji pozemskou minulost či budoucnost. Až teprve poté, co jsem se koncem roku 2009 spojil s Kateřinou M., která se zaměřuje mimo jiné také na účelové řízené a vedené meditace, zaměřené na konkrétní energie a frekvence, začalo vše do sebe zapadat a dávat pravý smysl. Ne že by se mi najednou začaly ony energie a frekvence představovat, ale vždy jsem při meditaci, která byla účelově zaměřená na konkrétní dimenze, vypozoroval jisté podobnosti, o kterých jsem již věděl z předešlých let, kdy jsem se napojoval. Takto jsem vždy zjistil, že to co jsem před lety pozoroval ve snu nebo v napojení, má nějaký přímý vztah k oné frekvenci, na kterou jsme se právě s Katkou účelově napojovali při hromadných meditacích. Nebýt Katky, asi bych dodnes vůbec nevěděl, s čím jsem ve spojení. Tyhle světy nejsou vůbec moc rádi, když je škatulkujeme a dáváme jim nějaká jména. Mnohokrát jsem byl varovaný na názvosloví, která nedávají moc prostoru na ucelenou realitu. Jen velice neradi se tyto sféry představují přímo… Ale zpátky k Andromedě. Představovali se mi jako fialově zbarvené bytosti s černobílými pruhy na boku a kolem pasu. Jinak ale vypadali úplně stejně, jako modře zbarvené bytosti na Tzolkinu. Trochu mi to připomínalo skafandr, nebo nějaký místní úbor, ale mnohem více věřím tomu, že jde o jejich přirozenou barvu… samozřejmě nikoliv barvu kůže, která zde rovněž jako na Tzolkinu neexistuje, ale o přirozenou barvu „vnějšího potahu“ těchto bytostí. Aby mi to více usnadnili, občas se mi ukazovali v podobě lidského člověka. Naštěstí mě tím nemátli, ale lépe jsem na jejich tvářích mohl odhadovat pocity a nálady. Totéž mi občas dělala ze stejného důvodu i Sonyo… Jejich běžný každodenní život však je již od toho našeho pozemského více odlišný. Zde již nejde o frekvence vlastního individuálního vývoje, ale o frekvence Stvořitelů. Pátá dimenze rovněž spadá k frekvencím Stvořitelů, takže bychom se asi právě k těmto frekvencím měli všichni přibližovat… Andromeda již svým každodenním běžným životem odděluje od sebe děti, mládež a starší lidi. Jsou zde rozdílné jejich činnosti, kdy se děti sdružují do dětských kolektivů, kde se společně učí a připravují, mládež a produktivní věk se též slučuje do společného kolektivu, který vyvíjí odlišnou činnost od kolektivu starších. S dětma Andromedy jsem se spojil až o něco později, když k nám domů zavítala moje sestra i se svými dětmi. Můj tehdy asi sedmiletý synovec se toužil se mnou napojit na mimozemské světy, a tak jsem se s ním napojil právě na Andromedu. Oba jsme v tomto napojení měli podobné zážitky. Já jsem se ocitl u nějaké místní budovy, asi školy, kde si na dvorku před budovou hráli děti spolu s učitelkou. Hned jak mě děti spatřili, obklopili mě a každý si chtěl na mě sáhnout. Něco podobného můžeme u nás pozorovat u dětí v dětském domově, kteří touží po rodičovském mateřském doteku. Zde na Andromedě však vůbec nešlo o nedostatek lásky, ale naopak o nepřetržitou touhu se o lásku s každým dělit. Neustále na mě všechny děti sahaly a různě se o mě otírali, a snažili se o to, aby mezi mnou a jimi vznikl společný citový vztah, který pochopitelně vznikl okamžitě. Nešlo však o citový vztah „dospělí k dětem“, ale o vztah „stejná láska ke stejné lásce“. Ty děti byli velice veselé a hravé. U nás bychom rovnou řekli hyperaktivní. Byli opravdu velice živé, ale zároveň velice samostatné. Mohli by klidně zůstat celé dny bez dozoru, a stejně by se o sebe dokázali postarat. Můj synovec akorát dodal, že se mu ta učitelka představila jako „Matka všech dětí“… Když jsem se na Andromedu napojoval již mnohem dříve, většinou mě hned na začátku vždy přivítali kolektivy starších „andromeďanů“, kteří mě uvítali a pohostili, a hned mě pustili mezi ty mladé, kteří se zase drželi kolektivů svých. Není to proto, že by snad spolu nevycházeli, ale proto, že ti mladí a produktivnější žijí naprosto odlišným životem, než ty starší. Doslovně je tomu tak, že zde úplně všichni žijí pospolu určitým způsobem života, který pro děti není zase natolik atraktivní, takže se oddělují do vlastních skupin a komunit, a ty starší již nestačí tomuto životnímu tempu, protože jsou zkrátka již unavenější a potřebují si odpočinout, a tak se oddělují od mladých, a shlukují se zase do kolektivů svých. Rozhodně zde nemá pojem „rodina drží vždy při sobě“ takový význam. Ti starší již jsou unavenější a potřebují si více odpočinout a relaxovat. Mnohem více se již věnují svým osobním potřebám, které ti mladí vůbec nepociťují. Potřebují již více teplo a klid, a tak se sdružují ve společných domečcích, které jsou plně vybavené pro jejich pohodlí. Nevěřícně jsem zde zíral na puštěnou televizi, což jsem si naivně myslel, že se může dít jenom na naší planetě. Díval se na ni jeden starší muž, který pohodlně seděl celý zabalený do deky na křesle a pil horký čaj. Jen se na mě usmíval s nesmírně dobrosrdečným, laskavým a hřejivým úsměvem od „ucha k uchu“. Ujala se mě jedna žena, která mi nabídla medové buchty. Moc krásně voněly, ale když jsem je začal jíst, hodně se mi lepily v puse na patro a já jsem se skoro až začal dusit. Mé pozemské hmotné tělo má holt trochu jinou konstrukci než jejich. Buchty zde vypadají podobně jako ty naše pozemské, jen jsou bez náplně, protože ta se přímo smíchala s těstem, a je zde trochu jiná receptura a přísady. Nechtěl jsem urazit a tak jsem si ty buchty začal potajmu ládovat do kapes. Fakt je ale ten, že jsem je zde potřeboval, protože při tomto spojení s Andromedou jsem u nich strávil dva celé dny, takže jsem se potřeboval dobíjet energií přímo z Andromedy. Když jsem pak tento kolektiv opustil a pokračoval dál k těm mladým, cestou jsem potkal další starší lidi, a rovněž mi nabízeli ty samé medové buchty. Zaujalo mě to a tak jsem se na ně zeptal. Dozvěděl jsem se, že se jim v tomto období přemnožily včely, a tak jejich med, který je mnohem sladší než ten náš, dávali do úplně všeho jídla, které vařili či pekli…