O Mně a mém duchovním "já":

O mně a mém Duchovním "já": Jistě jste už všichni někdy slyšeli o tom, že se v současné době zde na Zemi, vedle tak zvaných "skutečných lidí", inkarnovali do pozemské role člověka i různé bytosti pocházející z jiných částí galaxie, Hvězdné bytosti, Světelné bytosti, Kristovo vědomí, Indigové děti a celá řada dalších, různě odlišných bytostí. Realita je však taková, že my úplně všichni jsme lidé, jen někteří z nás již dříve, v průběhu minulých inkarnacích, nalezli cestu zpátky. Lidé se ve svých inkarnacích posmrtně rády vracejí znovu zpátky, opět na Zem. Bohužel ale například také moc rády válčí a bojují. A to se zrovna ne každému z nás líbí, takže je mnoho těch, kteří zde na Zemi v roli člověka též někdy dříve žili, ale svojí příští inkarnaci si již rozmysleli a raději přešli jinam. K takovýmto lidem patřím i já, i když můj důvod byl trochu jiný, čistě Duchovní. Patřím tedy k těm lidem, kteří zde na Zemi kdysi také žili, ale již dávno našli cestu domů, ke své duchovní podstatě, ke svému původu... Lidstvo je také svým způsobem duchovní podstata, ale bude to ještě nějakou tu dobu trvat, než se to ve všech lidech projeví, než jí každý člověk v sobě najde. Lidská rasa patří ve vesmíru, oproti například Plejáďanům a vůbec ostatním hmotným realitám, mezi nejmladší hmotné Stvořené životy, ale i tak je mnohem starší, než si my sami zde na Zemi myslíme. Lidé nejsou pouze na planetě Zemi, obývají i některé další planety galaktického vesmíru. Lidé nejsou pouze úroveň třetí dimenze, mají různé úrovně svého vědomí. Lidské tělo ale máme všichni stejné, duchovní cestu společnou a svým způsobem kulturu našeho života podobnou... Narodil jsem se, jako snad každý člověk, do zapomnění na svůj původ. Snad jen u tak zvaných indigových dětí vnímám, že se narodili a velice rychle si rozvzpomenuli na svůj mimozemský původ. Narodil jsem se jen s velmi omezenými zkušenostmi se zdejším současným pozemským životem. Už moje maminka vyprávěla o době mého narození, kdy jsem například odmítal jíst.. tedy přesněji, v té době ještě sát, a tak mě už od narození napojili na umělou stravu, než jsem se to naučil sám. Nepřišel jsem na svět s předešlou zkušeností jíst a přijímat potravu. Před touto mou současnou pozemskou inkarnací jsem byl čistě nehmotné éterické vědomí, ...myslím že se v názvosloví u nás nyní uchytilo tomu říkat "rozšířené vědomí". ...Je však též docela možné, že jsem k Zemi prošel nejdříve přes Andromedu, kde jsem si opět navykal na hmotné tělo a individualitu, ale vycházím jen z toho, že když jsem se s Andromedou spojil, uvítala mě domovsky, mateřsky, jako bych se tam opět setkal se svojí "původní" rodinou. Konečně proč ne, v časoprostorové realitě jsem i tam přeci mohl žít... Na mém dětství a dospívání se nejvíce projevili mé malé zkušenosti se zdejším světem. Mé dětství bylo velmi složité. Kam mě postavili, tam jsem celé hodiny zůstal stát. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Jen jsem nechápavě koukal na ostatní děti a lidi kolem mě, a vůbec jsem nebyl schopný pochopit, co to dělají a proč to vlastně dělají. Mám o rok mladší sestru a ta mě musela neustále vláčet ssebou, abych alespoň skrze ní poznal dětství a kamarády. Nejvíc se to asi projevilo ve školce, kde jsem se po ní neustále opičil, abych před ostatními dětmi alespoň mohl předstírat, že si hraju jako oni. Nikdy jsem si například nehrál s autíčky jako snad každý kluk. Vždy, když jsem dostal nějaké autíčko na hraní, nejdříve jsem ho dlouho pozorně zkoumal, abych přišel na to, jak se s ním vlastně hraje. Jen jsem ve školce pozoroval ostatní kluky, jak si hrají s autíčky oni, abych vůbec přišel na to, co to po mně ty učitelky vlastně chtějí, abych to dělal taky tak. Vůbec jsem nechápal, co to ti kluci s tím autíčkem vlastně dělají, proč to dělají, a že se právě tomu říká hraní. Dokonce jsem se styděl za to, že při hraní si s autíčky budu muset také vydávat ty zvlaštní legrační zvuky, jako když vrčí motor. Nikdy jsem nedokázal vložit do jakékoliv hračky nějaké emoce, představivost, fantazii... Škola však byla pro mne totální katastrofou. Vůbec jsem ji nezvládal, natož, abych jí chápal či snad dokonce pochopil. Ani učení, ani své spolužáky, ani systém či školní řád... Právě tady se nejvíce projevily dohody o mé nynější pozemské inkarnaci. Vždy se našel někdo, kdo v průběhu mého dětství a dospívání nade mnou jakoby držel ochrannou ruku. Jakmile jsem se s dotyčnými lidmi setkal, většinou se úplně rozzářili a jakoby změnili své chování, své veřejné vystupování. Brali i na mě ohledy, přestože jsem se choval úplně jinak než ostatní spolužáci. Kdyby těchto lidí nebylo, setkal bych se pouze s nepochopením a nepřijetím ostatními. Na Zemi se zpravidla inkarnují duše s bohatou zkušeností se zdejším světem, včetně poslední pozemské doby. I když se rodí do zapomnění, rychle se rozvzpomenou a podvědomě navážou na svojí předešlou pozemskou inkarnaci. Snadno se učí a přizpůsobují. Učení se je pro ně něco jako opakování si toho, co už dávno znají, co se už dříve učili, a jen to vytahují a oživují ze své paměti, ze svého podvědomí. Jsou stále ve své dorozumívací frekvenci pozemského života a většinou tuto frekvenci považují za svou domovskou. Takto spontánně se projevují lidé, kteří mají se Zemí opravdu bohaté zkušenosti, často se do ní inkarnují. Pro Zemi jsou to "Staré Duše" s bohatými pozemskými zkušenostmi. Já zažívám přesně to samé. Podvědomě jsem si rozvzpomenul na můj předešlý život. Ten však byl éterický, nehmotný, postavený na absolutně jiných hodnotách a frekvencích, než jsou ty pozemské. To co je pro ostatní lidi automatickou přirozeností a samozřejmostí, je pro mě často nepochopitelnou záhadou, úžasem, novinkou. Úplně všemu jsem se musel učit od nuly, nehledě k tomu, že většině tomu nerozumím dodnes. Abych se tedy v tomto pozemském čase opět mohl úspěšně inkarnovat zde na Zemi, předcházela tomu dohoda. Někteří lidé zkrátka věděli že nemám mnoho zkušeností a že se mnou nebude lehké pořízení. Věděli, že se mnou musejí mít mnohem více trpělivosti, než s ostatními mými vrstevníky... Vedle mé matky to ve škole byla má třídní paní učitelka, ale bylo jich celkem ještě o něco málo více, kteří o mně věděli. Já byl pochopitelně jako student absolutně neschopný. Moji spolužáci se ve třídě neustále hlásili ostošest, a já si jen v duchu říkal, "jak to můžou vědět? Vždyť to nedává žádný smysl."Nesnášel jsem učení, kde jsem se učil-bifloval nazpaměť to, co v učebnicích bylo jasně dané, "černé na bílém". Velice často jsem s těmito texty polemizoval a nedokázal jsem pochopit, jak na to ten, kdo to tam napsal, vůbec přišel. ...Pokud si dobře vzpomínám, přihlásil jsem se ve třídě jen jednou jedinkrát, a to, když učitelka pronesla, že bude vyvolávat především ty, co se nehlásí, protože tam je jasné, že nic nevědí a neumí... Veliké starosti jsem dělal i ve školní družině, kde mě neustále vybízeli, abych si šel s ostatními spolužáky hrát. Jednou jsem se dokonce družinářky zeptal, co to vlastně znamená hrát si a jak se to dělá. Ta chudák zbledla a od té doby se na mě dívala velice podezřele... Je toho opravdu hodně, co si se mnou učitelé i spolužáci ve škole užili. Však na mě také, co jsem se později dozvěděl, spolužáci "rádi" vzpomínají. Dokonce jsem, co si pamatuji, při obědě odmítal nosit svůj tác s obědem ke stolu, a tak mi ho museli spolužáci nosit až "pod nos". Velice často jsem se snažil napodobovat a opičit se po ostatních spolužácích. Vždy, když po mně někdo něco chtěl, nejdříve jsem se díval na své spolužáky, jak to dělají oni, a pak jsem se to snažil po nich napodobit. Jen málokdy jsem jednal naučeně, automaticky, jako přirozená samozřejmost, a tak, když po mně někdo něco chtěl, dlouho jsem se rozmýšlel, proč to po mně vlastně chce a co to po mně vlastně chce, takže pro mě bylo přijatelnější to okoukat od ostatních... Zachránil mě až sport, kde jsem konečně začal cítit, že dělám něco užitečnějšího, kreslení, a též jsem se úplně zamiloval do turistiky a přírody... Od páté třídy mě raději přesunuli do "pomalejší třídy", protože všem bylo jasné, že bych se nechytal, ale s mým intelektem či psychikou to nemělo nic společného. Naopak, bez problémů jsem si dodělal střední, ...jen na vysokou mě nikdo nedostane, protože bych zase se všemi jen polemizoval... Pokud tedy váháte nad tím, zda sem na Zemi vůbec patříte, zda se u vás během vaší inkarnace nestala nějaká chyba a neměli jste být někým úplně jiným a někde úplně jinde (často to od lidí slýchám), zde máte jasnou odpověď na to, jak vypadá přizpůsobování se k pozemskému životu u toho, kdo zde na Zemi v roli člověka opravdu dlouhou dobu nebyl. Čím rychleji se zapojíte do běžného společenského života, čím snadněji vám jde učení na škole, čím více lidí vám rozumí, tím častěji se zde na Zemi do role člověka inkarnujete. Máte v sobě zažitou pozemskou frekvenci a dynamiku. Pokud se Zemí, tak jako já, nemáte mnoho zkušeností, okamžitě se to na vás projeví, poznáte to už v dětství, i když to třeba pochopíte až ve své dospělosti. Nemám mnoho prožitých zkušeností, minimálně z posledního pozemského tisíciletí, ale spíš ještě mnohem dříve. Sny mi sice trochu naznačují, že jsem se zde na Zemi přece jenom občas ukázal, ale to spíše jen proto, abych "nevyšel úplně ze cviku"... Každé lidské tělo je po hmotné a materiální stránce úplně stejné. Rozdíl je pouze v přístupu Duše k tomuto (svému) tělu. Záleží na zkušenosti a vyspělosti Duše každého z nás, na tom, co naše Duše touží prožívat, poznat, co se chce naučit, co touží na sobě změnit, či jednoduše, jak chce naše Duše žít. Všichni moc dabře víme, jak snadno podléháme například různým závislostem, jak snadno propadneme určitému stereotypu, dynamice, neměnnosti, programu. Totéž platí i pro naší Duši. Duše se též snadno stává závislou na určitém standardu svého žití. Žít jako člověk na planetě Zemi je zrovna takováto závislost, a to jak pro nás jako lidi (nejčastěji je takto míněno naše Ego), tak pro naší Duši... Já, jak jsem se již tedy zmiňoval, pamatuji éterické, "rozšířené" Vědomí. Má pozemská Duchovní podstata se propojila s "mým" Původem, a díky Sonyo i s "mým" Prapůvodem. V první řadě je pro mne velice nepřirozené používat a vyslovovat slůvko "Já". Vyslovuji ho jen naučeně, jako nejvhodnější výraz v názvosloví. Toto slůvko v rozšířeném vědomí vůbec neexistuje. Neexistuje žádné autorství, či patent na originál. Žasnu nad lidmi, převážně umělci, jak se hádají a soudí o každé slovíčko, ale nejvíce žasnu, jak se autorstvím, svojí vlastní jedinečností a originalitou, osvícením a zasvěceností...  ohánějí ti, kteří pracují v esoterice. Sice zde na Zemi žijeme všichni jako individuální, samostatné bytosti, ale tento prožitek zažívá pouze naše Ego. Mysl je éterická, nikoliv individuální... Co se tedy mé podstaty týče, ve svém hmotném těle jsem postavený v mysli. Je to něco trochu jiného, než se učí prožívat probouzející se lidé. Duchovní učitelé nás všechny vedou přímou cestou do svého nitra, do svého Srdce. Učíme se vnímat, cítit, prožívat své pocity a zklidňovat své emoce. Učíme se poslouchat své srdce. Čím dál více chápeme, že srdce nás vždy navede na správnou cestu, poradí nám, rozhoduje za nás, miluje, prožívá, raduje se, žije a pochopitelně i bije. Srdce je cosi jako pocitový orgán naší Duše. Jakoby naše Duše byla se srdcem úzce propojená... Takto to může vnímat každý, kdo dlouho žije ve hmotě. Srdce je středový orgán našeho těla, který dodává celému tělu potřebné živiny. Je to tedy, jakoby Duše skrze srdce živila celé naše hmotné tělo. Duše je ale nehmotná, a tak si může v našem hmotném těle najít i jiné centrum, které bude jakoby obývat. Duše je reálně jen shluk spousty různých energií. Samozřejmě že své srdce také poslouchám, ...vysvětlil bych to asi tak, že své srdce již velice dobře znám, poslouchám ho, řídím se jím, a tak mohu věnovat svojí pozornost i jiné části svého těla. Jsem tedy postavený ve své mysli. Pozoruji ji. Vím, že je mysl éterická, a tak v sobě nechávám jen tak volně procházet všechny možné i nemožné myšlenky. Neposuzuji je, nehodnotím je, pokud mě však netlačí k projevu emoce. Jen je pozoruji... Později jsem zjistil, že se tomuto v názvosloví říká Telepatie. Pro mě něco absolutně přirozeného, běžná každodenní rutina, samozřejmost, pro mnohé však něco přímo nadpřirozeného, magického a okultního. Myslel jsem si, že všichni lidé běžně používají svojí mysl podobným způsobem jako já, tedy že jí převážně jen pozorují v klidovém stavu, ale brzy jsem si uvědomil, že podstatná většina lidí tyto myšlenky prožívá, vciťuje se do nich, přijímá je za své... Myšlenky patří emocím, které energie vytvářejí svým prožíváním. Cokoliv uděláme, kamkoliv jdeme, s kýmkoliv se potkáme, kdekoliv jsme... tohle všechno naše energie velice intenzivně prožívají, z těchto prožitků vznikají emoce a ty se pak formují do našich myšlenek. Nic víc na tom není. Toť celé tajemství našich myšlenek. Pokud tyto myšlenky přijímáme za své a též je prožíváme, potom prožíváme své emoce a tím jsme právě těmi emocemi (vztekem, žárlivostí, zlostí, láskou, radostí...), zkrátka egem. Pokud tyto myšlenky jen nezaujatě (mnohdy to však nezaujatě také nejde, například v práci nebo ve škole, když přímo reagujeme na podněty) pozorujeme, potom, jak tomu v názvosloví říkáme, jsme ve svém středu, ve svém srdci, ve své přítomnosti... Pozorování se však nevztahuje jen na myšlenky, ale úplně na všechno, co kolem sebe máme. Je možné pozorovat řeč stromů, rostlin, všech zvířat, kamenů, skály, vody, vzduchu, ohně, vesmíru, slunce, na co si jen vzpomeneme. Tohle všechno k nám promlouvá a bez jakýchkoliv potíží s tím můžeme navázat řeč, komunikovat. Dříve jsem k tomuto účelu na to pokládal ruku a hovořil skrze dlaň, nebo se upřeně díval na fotku, ale brzy jsem zjistil, že bohatě stačí jen dát tomu myšlenku... Pokud se zaměřím sám na sebe, jako na člověka s "rozšířeným, éterickým vědomím", je to v podstatě jedno nedorozumění za druhým. Žiju přítomným okamžikem. Zde však musím upřesnit, že přítomný okamžik je jinak vnímán z pozice věčnosti, a jinak vnímán z pozice nás lidí. Pro věčnost je přítomným okamžikem jadna celá doba. Je to celá trať, která začala ohlášením startu a skončila úspěšně v cíli. Cokoliv, co z jakéhokoliv důvodu začne, musí také úspěšně a zdárně dojít ke svému konci. Jinak to není uzavřené a Paměť to časem opět vytáhne do popředí zájmu. Pokud tedy například dojde ke sporu mezi několika zúčastněnými, absolutně všechno si mezi sebou musejí vyříkat a na konci si přátelsky, hluboce upřímně a bezpodmínečně musejí podat ruku. Pokud tohle neudělají a celý spor odloží bez dořešení osobních vztahů a zájmů, Paměť nemůže tuto záležitost uzavřít jako konečnou. Spor se pak mezi zúčastněné časem opět vrátí a naplno propukne v mnohem větší a komplikovanější svár. Tohle není "Karma", tohle je v názvosloví "Centrální Paměť Univerza". Přítomným okamžikem je zde celé probíhající období mezi začátkem a úspěšným koncem celého daného procesu. Pro nás jako pro lidi by pak takovýto přítomný okamžik mohl trvat mnoho generací, mnoho inkarnací, spousty opakovaných životů, než by se spor konečně někam posunul. Pro člověka je však přítomným okamžikem chvilka klidu, kterou si udělá jen sám pro sebe, aby se odreagoval od okolního světa. Je to vlastně chvilkový útěk od reality, kterou zde na Zemi všichni prožíváme, jelikož jsme si tuto realitu také sami způsobili. Dynamika pozemského světa... Zde tedy máme jasnou odpověď na to, co to znamená být "věštcem", "prorokem", "jasnovidcem", a vůbec znalcem "Akáši", "Centrální Paměti" či tak podobně. Pokud dokážeme procítit celou dobu přítomného okamžiku, můžeme tak procítit i začátek vzniku této doby, její průběh, a tím i napomáhat řešení ke zdárnému konci této doby... Dále jsem se svým "nehmotným původem" opravdu hodně narazil na materiálno jako takové. Převážně materialisticky založený svět je pro mě v podstatě utrpením. Tady jsem zažil snad své největší zklamání. Nikdy jsem si například nenašel vztah k penězům. Peníze slouží výhradně materiálnu, Duchovno z peněz nežije. I já potřebuji peníze, už například i proto, že jsem si v mládí z nerozvážnosti nadělal dluhy, které splácím dodnes. Pracuji za pár korun jako "obyčejný" vrátný ve vrátnici. Již více než dvacet let střídám jednu bezpečnostní agenturu za druhou. Pozice nočního vrátného, který sám pracuje v klidu a nerušeně, mi plně vyhovuje. Mysl tak udržuji ve stavu uvolnění, nezatěžuji jí zbytečnostmi. Bohužel tuto pozici jen zřídkakdy dostanu. Většinou to jsou různé recepce a informace, kde mi hlava roste jak balón, připravený každou chvíli prasknout. V žádném případě však nezapojuji peníze, jako svou výdělečnou činnost, do Duchovna a esoteriky. Tam peníze nepatří. Ale to předbíhám dobu... S materiálním, hmotným světem souvisí i má neforemnost. Vědomím jsem neustále nehmotný, tedy svobodný. Jak jsem se již zmínil, pracuji v různých agentůrách, což znamená, že jsem nejčastěji v uniformě. Uniforma, to je stejnokroj. Jeden jako druhý. Jak chcete do uniformi navléknout někoho, kdo je vědomím i Duší nehmotný? Kdo se do žádné uniformy (škatulky, formy, ulity) nevejde a nevtěsná? Co si vzpomínám, z většiny mých předešlých zaměstnání jsem musel odejít pro neupravenost, nevhodný vzhled... Jsem holt sám sebou a do žádné šablony se nezačlením... Také jsem například na škole nesnášel matematiku a geometrii. Velice často se dočítám, že slova a názvosloví jsou ve vesmíru jen zavádějící, zatímco čísla jsou naopak velice přesná k vyjádření se. Čísla dokáží vyjádřit hloubku, škálu, přesnost... zatímco slova jsou jen naučené fráze. Čísla jsou nepochybně přesnější než slova, ale mě jaksi také nic neříkají. Matematika je i pro mě příliš hmotná a materiální... Je toho tolik, kde jenom žasnu... Další částí o mně samotném je důvod, proč jsem se opět vrátil na Zemi. Sbírání nových zkušeností, zážitků a prožitků to rozhodně není. Uvědomit si něco přehlédnutého také ne. Naučit se něčemu novému také ne. Mám-li být upřímný, sám ani nevím, co zde vlastně ještě pohledávám. Nemohu být součástí tvorby "Nového světa", protože jsem se s nikým nespojil, nemám pro koho tvořit. Pokud máte například rodinu, tvoříte pro své děti, snažíte se, aby měli lepší život... Na druhé straně, ...žiji zde, a tak mám i já právo zde žít dle svého. Je tedy též možné, že zde budu moci "vyzrcadlit" i hodnoty mého života. Já ale nemám potřebu něco projevovat, o něco žádat, chtít, dostat, vlastnit... Sám nevím, nechám se překvapit. Možností je celá řada. Každopádně, mohu dělat jen to, kde jasně cítím podporu, pevnou půdu pod nohama, že se mám o co opřít. Propojil jsem se se Sonyo a ta se se mnou opět brzy spojí, ve "společném úkolu", tak jsem i já zvědaví, co to zase bude... Mé aktivity však zdaleka nejsou "jen" pozemské, ale to sem, na tyto stránky už nepatří... Zde si tedy můžete udělat alespoň základní obrázek o tom, jak vypadá běžný život skutečného "mimoně". Žiju úplně normálním a obyčejným životem, jako ostatní lidi. Nežiju ale naučeně, automaticky, či stereotypně. Absolutně ve všem co dělám, hledám hloubku a smysl... Dříve jsem například moc rád maloval. Později jsem se přihlásil do kurzu portrétového kreslení, kde jsem se naučil kreslit i portréty. Abych si toto kreslení osvojil, začal jsem nabízet kreslení portrétů z fotek i široké veřejnosti, jen tak pro zábavu a samozřejmě zadarmo. Setkal jsem se ale s celou řadou různých problémů, které mi kreslení přímo znechutili. Nejenže jsem ke kreslení potřeboval volný prostor, vhodné místo, čas a především také klid, což jsem přirozeně neměl, ale tím, že jsem začal kreslení portrétů nabízet různým zájemcům jako službu, se pro mne láska a záliba v kreslení proměnila v povinnost a zodpovědnost. Najednou jsem byl pod tlakem. Přestože jsem kreslil zadarmo, cítil jsem hlubokou zodpovědnost ke všem těm, které jsem kreslil. Už to nebyla láska k tomu co dělám, ale odpovědnost k tomu co někomu dávám. Hodně jsem se tady naučil a pochopil. Kreslení je tvorba, tvořivost, intuice, nápaditost, fantazie, krása, odpočinek, relaxace, vášeň, láska, srdce... Pokud něco hezkého nakreslím, mohu si to ponechat, nebo to mohu někomu jen tak dát, věnovat, darovat, udělat mu tím třeba radost... Pokud však z kreslení udělám službu, nabídku a poptávku, či snad dokonce živnost a výdělečnou činnost, potom do mého kreslení přidávám též i povinnost kreslit, odpovědnost, obavy či strach o výsledek této kresby, kolikrát i nechutenství kreslit, kritiku ostatních na mé kresby, stres, tlak... už to není kreslení z lásky... Chápete již rozdíl mezi Duchovnem a esoterickou živností? Já jsem kreslil zadarmo, a i tak to pro mě byla zátěž, veliká odpovědnost, stres, natož kdybych chtěl kreslit za peníze... Jen opakuji, ve všem hledám hloubku a smysl. Jakmile se vydám na cestu, na které po určité chvíli již necítím své srdce spokojeně tlouct, jdu od toho... Též opakuji, že nejsem žádnou službou. Nejsem zde od toho, abych někoho vědomě léčil, poskytoval informace prostřednictvím telepatie, nabízel se, či snad vědomě učil. Jsem pouze přítomnost. Jsem oči které vidí a uši které slyší. Jsem srdce, které se hlasitě ozývá a jasně dává nejevo, s čím souzní a co odmítá. V pozemské úrovni vědomí jsem však člověk, který přímo dychtivě čeká na to, až se mé srdce bude moci spojit ve vzájemné shodě s každým z vás... Ti co mě znají osobně, vědí že huhňám, je mi hůře rozumět. Holt si musím dávat pozor na pusu, když s někým o něčem zasvěceněji mluvím...