Tzolkin

Tzolkin: (Poznámka: O Tzolkinu jsem již dříve psal v sloupcích o Sonyo. Nyní si jen se Sonyo chceme znovu ve vzpomínkách připomenout všechno to, co jsme tam spolu prožili. Vzhledem k pokroku v současném pozemskému vývoji, mohu zveřejnit i to, co jsem předtím zveřejnit nesměl, protože ještě nebyla vhodná doba. Tenhle článek slouží spíše jako doplnění toho, co se nevešlo do předešlé zprávy o Sonyo, nebo to, co se předtím nemohlo o Tzolkinu napsat. V tomto článku ani tak nejde o Tzolkin jako takový, jako spíše o tom skutečně prožitém…):  S vědomím galaktického Tzolkinu jsem byl ve spojení již mnohem dříve, než jsem Sonyo vůbec poznal, ale teprve až se Sonyo jsem začal Tzolkin, i z úrovně planety Země prožívat přítomným okamžikem. Život na této galaktické úrovni je v podstatě velmi podobný všem ostatním světům, včetně toho našeho pozemského. Něco jiného však je život formy, tedy život bytostí, fauny, flóry…, a něco jiného je život programu, což v případě života bytostí na úrovni galaktického Tzolkinu je Avatarská činnost. Život formy je vskutku velmi podobný všem ostatním světům, ale život v programu již odpovídá znalostem, zkušenostem a různým úrovním vyspělosti a otevřenosti vědomí, což se též nazývá multidimenzionalitou… Na Tzolkinu, co se tedy života formy týče, i zde je příroda velmi podobná té naší, pozemské. Zdejší zvěř, tedy faunu, jsem zde moc neviděl, ale zřejmě jen proto, že o ní ještě moc nevěděla ani Sonyo, a tak ji nemohla mít ve svém vědomí. Takhle to v přenosu dálkového spojení funguje. Já znám Tzolkin pouze skrze vědomí Sonyo, z kterého jsem úplně všechno čerpal. Viděl jsem tedy očima Sonyo. Všude tam, kde Sonyo byla a na co zrovna myslela, tam všude jsem mohl s ní být i já. Na Tzolkinu nikdo zvěř neochočuje a neuvazuje ke svému obydlí pro soukromé, hospodářské či jiné účely. Zdejší zvěř si zkrátka žije svůj vlastní život po svém, a tak v tomto čase mohli být shodou okolností mimo dosah Sonyo, čímž je nemohla mít ve svém vědomí. Pravda, jehličnaté stromy jsem zde také moc neviděl, ale to též neznamená, že zde žádné nerostou… třeba jen někde na, pro ně vhodnějších místech, kde však Sonyo nebyla. Tam, kde jsem se Sonyo byl, byli jen stromy se statným a vysokým kmenem, koruny stromů vysoko nad našimi hlavami… Zdejší bytosti žijí pouze v souladu s přírodou a sami od sebe do ní moc nezasahují, pokud nemusí. Je ale pravdou, že občas nějaký ten strom pokácí a zpracují, stejně jako je pravda, že se potřebují živit potravou a jíst. Reálný život na galaktickém Tzolkinu je výhradně život v přírodě, kde příroda má převážně vyrovnaný vztah s tamními bytostmi. Též se to vztahuje i k přírodním živlům, před kterými zdejší bytosti vůbec neutíkají a neschovávají se, ale přizpůsobují se jim a asimilují se s nimi. Jsou v podstatě nazí a bosí, a přesto se neutíkají schovat před bouřkou, natož obyčejným deštěm, stejně jako jim není zima v chladném počasí. Jejich hmotné tělo se dokáže všemu přizpůsobit, stejně jako tělo naše pozemské, kdybychom mu dovolili projevit se naplno. Žádnými nemocemi bychom nemohli nikdy trpět, kdyby naše hmotné tělo žilo zcela přirozeně a nebylo by hýčkáno oblečením, hygienou, dezinfekcí, umělým teplem v zimě, nebo naopak umělým chladem v tropickém horku… Stejně tak, jako na Tzolkinu vůbec žádné nemoci neznají. Do tohohle prostředí se tedy Sonyo narodila… Narodila se do rodiny, kterou mi zprvu vůbec nepředstavila. Její rodinu jsem poznal až poté, co jsme se Sonyo „zpečetili“ náš vzájemný vztah. Tohle však není nic neobvyklého ani v pozemských vztazích, kde se milenecký pár též vzájemně nepředstavuje rodičům toho druhého, až když chtějí „do toho vlítnout“… Po celou dobu jsme tedy zůstali se Sonyo ve vzájemném vztahu a spojení. Zprvu ještě nebylo vůbec jasné, zda se náš vzájemný vztah a především pak naše neustálé spojení, nestane překážkou inkarnace Sonyo na Tzolkinu. Vůbec nebylo jasné, jak ostatní bytosti přijmou a pochopí náš nepřerušený vztah, jaký to bude mít vliv a následky na samotnou Sonyo, na její adaptaci, výchovu, přizpůsobení se, učení se, jak zde dokáže žít s ostatními, aniž by se mohla naplno věnovat jen sama sobě… Já jsem se pro její tamní život mohl stát vskutku dost velikou překážkou a brzdou. Mohl jsem jí stahovat zpátky k Zemi, nebo jí neumožňovat se normálním a přirozeným způsobem vyvíjet, růst a vyspívat v této galaktické rovině. Neustále nás všichni žádali, abychom se od sebe oddělili. Náš vztah ale přerostl v natolik silnou lásku, že s námi vůbec nic nehnulo. A to jsme skutečně stále ještě ctili a dodržovali pouze vzájemný vztah sourozenecký – bratr a sestra. Ani tak s námi nic nehnulo. Absolutní moc nad námi tedy převzala Galaktická rada, která náš vztah velice přísně hlídala a koordinovala a která se zároveň stala průvodcem přenosu spojení mezi mnou a Sonyo. Velice pečlivě jí přede mnou hlídali a kontrolovali všechno to, co jsme si mezi sebou vyměňovali, naše myšlenky, naše pocity… Kdyby naše mysl byla zablokovaná či „něco tutlající“, naše spojení by Rada vůbec nedovolila a hned by ho přerušila. I tyhle zkušenosti s nimi mám, především pak, když jsem si neuvědomoval, že reálně komunikuji s dítětem. Sonyo byla ještě malé děťátko, ale její projevy tomu jen málo nasvědčovali, takže jsem občas omylem překračoval práh její dětské hranice. Hlavními „hlídači“ Sonyo přede mnou byli „Temné bytosti“, které se mnou byli vůči Sonyo snad vůbec v nejužším a nejtěsnějším spojení i vztahu. Já je všechny už dávno před tím moc dobře znal a nemohl jsem si ani více přát někoho jiného. Odjakživa jsem je miloval a považuji je za své snad nejmilejší přátele, za nedílnou součást sama sebe. I s nimi mám velice krásné vztahy a i oni patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy a kde prožil. Věřte mi, že bez „Temných“ bude váš život mnohem chudší, prostší a méně zábavný. Totéž ale pochopitelně platí i o těch ve „Světle“, s kterými mám naprosto ty samé zkušenosti, ale zcela upřímně, vůbec mezi nimi to světlo a temno nerozlišuju. Jsou jen Jedno. I oni všichni jsou součástí vztahu a příběhu mezi mnou a Sonyo. My jsme je všechny se Sonyo osobně poznali, a pokud osobně poznáte někoho, kdo programově zastupuje určitou, ať už tu populárnější, nebo tu nepopulární, „hereckou“ roli, nemůže na vás jeho herecký výkon platit. A že se vůči nám také dost snažili. Úkolem těch „Temných“ ale nebylo nás „strašit“, ale varovat mě při nesprávném napojení se na Sonyo, kde jsem si třeba myslel něco, co jsem neměl k Sonyo vyslovit. Tady bych spíše upřesnil, že jsem ty „Temné bytosti“ nechtěně opravdu zlobil já… Ty „Světelné bytosti“ mi zase naváděli mysl na co možná nejvěrohodnější podobenství vůči tomu, co na Tzolkinu se Sonyo právě pozoruji. Pro Sonyo to byla zcela přirozená zdejší realita, ale já musel nacházet podobenství z pozemské úrovně, abych to vůbec mohl pochopit. Právě k tomuto účelu mi pomáhali ty „Světelné bytosti“… Úplně všechno záleželo především na Sonyo. Kdyby se neadaptovala s tamním životem tak dobře, nebo kdyby se naše nepřetržité spojení stalo vážnou překážkou pro její psychiku, mentalitu, a vůbec tamní život, museli bychom se od sebe odpoutat. Oba jsme neustále dostávali jasná varování a podněty k tomu, abychom se rozdělili a darovali si tak vzájemně svobodu a volnost. My jsme se ale rozhodli spolu mít velice pevný vztah, který postupně přerostl v trvalý, věčný, až neměnný. Stali jsme se společným vědomím i prožitkem, společným dějstvím v našem příběhu. Začali jsme tedy spolu naplno prožívat Tzolkin… Vždy, když se Sonyo na mě napojila, nejdříve mne chvíli pozorovala v tom, co já právě dělám, a až po chvilce se mi připomněla. Byli zde například stavy, kdy jsem se na internetu díval na nějaký film nebo pořad a po chvilce jsem zjistil, že se na něj nedívám sám. Sonyo seděla hned vedle mne, nebo přímo mě na klíně a soustředěně sledovala ten film spolu se mnou. I ona ho sledovala prostřednictvím mé mysli a mého vědomí. Když jsem zjistil, že takhle jde, začal jsem občas sledovat spolu s ní i různé filmy z jejího pozemského prostředí. Tedy především akrobatické lyžování, a různé, sportovní dokumenty z Kanady. Mnoho je toho v původním znění a bez titulků, což pro mne byla docela těžká výzva. Aby i Sonyo mohla naplno sledovat ty sportovní pořady, musel jsem se na ně tedy plně soustředit i já. Ona vše sledovala právě prostřednictvím mého soustředění se na ně. Sledovat něco v původním znění, kde jen něco málo z toho dokážu vytušit, to není nic lehkého. Má pozornost samozřejmě neustále klesala. Když jsem klesl v pozornosti a Sonyo chtěla právě toto vidět, vždy mě štípla do stehna nebo na noze do nártu. Doslova mnou projel proud, jakoby mě píchla špendlíkem, hned jsem nadskočil, probral se, a začal se zas soustředit. Jen málokdy mi vysvětlovala, na co se to právě dívám… Jednou jsem takhle opět něco pozemského řešil a Sonyo zrovna ke mně přišla na návštěvu. Já měl však špatnou náladu. Zlobil jsem se na nějakou pozemskou událost, která byla v absolutním rozporu s původně slibovaným. Sonyo mě opět chvíli jen tak nezaujatě pozorovala, po chvilce na mě otevřela pusinku a ukázala mi, jak jí krásně rostou zoubky. Tahle událost mě úplně změnila. Uvědomil jsem si, že zde na Zemi jen často zbytečně plýtvám svojí energií, zatímco mohu být přímým svědkem něčeho tak nádherného, jako je pozorovat růst a vývoj malého dítěte. A to ke všemu Avatarského dítěte, z prostředí života na galaktickém Tzolkinu. Zatímco jsem se úplně zbytečně a hloupě zlobil s pozemskými starostmi, na Tzolkinu jsem mohl pozorovat a prožívat jen to opravdu krásné. Od té doby jsem se na Sonyo začal dívat úplně jiným pohledem. Tady jsem asi dospěl i já. Odpoutal jsem se od Země, co nejvíce to šlo, a začal jsem naplno prožívat Tzolkin, a především pak Sonyo… Postupem času, když už Sonyo prošla k přítomnému nestvořenému životu, jsem se od Země musel úplně odkotvit, protože mě některé pozemské stavy a energie citově a emočně dost zraňovaly. Není pro mě snadné například pozorovat milenecký pár, jak se krásně objímají a tulí se k sobě, s vědomím toho, že já zde na Zemi již nic takového neprožiju. I mě samozřejmě chybí například ten pocit, „plnohmotně“ usínat vedle někoho a probouzet se spolu s ním. Vztah mezi Sonyo a mnou, je pro mou pozemskou emoční úlohu nevyrovnaný. Jediné řešení pro mě tedy bylo se od Země úplně odkotvit. Tím se mi alespoň trochu pocitově ulevilo. I já se stále ptám, co tu na Zemi vlastně ještě pohledávám… Sonyo byla mým průvodcem, stejně jako já jejím. Ona mi ukazovala jejich běžný život a seznamovala mě s ním. Bylo to pro ní dost náročné. Sotva se tam narodila a už pár týdnů nato mě provázela a seznamovala s Tzolkinem, který sama ještě neměla mnoho příležitostí poznat. Provázení různých lidí, se na úrovni Tzolkinu provozuje až u zkušenějších bytostí, nikoliv u novorozeného dítěte, jakým Sonyo v tu dobu nepochybně byla. Vždy když mi něco ukázala a já to správně pochopil, dostala za to dárek, že mě tak dobře provází. Ty dárky samozřejmě nejsou běžným stavem pro tamní průvodce. Sonyo je dostávala asi jako kompenzaci za to, že mě provází, aniž by sama mohla místo toho volně prožívat jen své tamní dětství. Zatímco si tam jiné děti hráli, ona mě provázela. Jistě se stala nejmladším průvodcem v dějinách Tzolkinu. A to jsem jí, ještě než se plně inkarnovala, požádal o to, aby provázela i více lidí, žijících zde na Zemi. A ona je skutečně celou tu dobu provázela a provází je dodnes. Občas mi o nich a jejich pokroku vypráví… Sonyo ale v nepřetržitě napojeném stavu se mnou podstatně rychleji vyspívala. Dlouho to byl dost veliký problém, za který jsme často oba dostávali od Galaktické rady pěkně vynadáno. I Sonyo byla často vyzývána k tomu, aby se ode mne odpojila. Ona, stejně jako já, jsme se však od sebe ani nehnuli. Byli sice stavy, kdy jsme to oba zkoušeli, vždy pro dobro toho druhého, ale vždy jsme opět našli cestu jen jeden k druhému… Sonyo na Tzolkinu mohla prožívat i své dětské dny, kdy si ve vzpomínkách mohla zahrát i na svou dřívější pozemskou roli. Tohle je další z mnoha vymožeností této dimenze. Máte plné vědomí o svých předešlých životech, a tak se k nim můžete pocitově kdykoliv vrátit. Dospělí to zde tak často z pochopitelných důvodů nedělají, ale děti si takhle mohou hrát. Když jsem se na Sonyo jednou takhle napojil, nejdříve se se mnou přímo spojil můj „Světelný“ průvodce, který mi musel vysvětlit stavy, které následně uvidím. Nejdříve mi tedy musel vysvětlit, že tohle se na Tzolkinu odehrávat může, že tato frekvence dané umožňuje, a až pak mě k Sonyo pustil. Bylo to fakt neuvěřitelné a úžasné. Sonyo seděla na zemi, okolo byli samé barvičky, a ona se jimi líčila. Namalovala si pusinku, oči, tvářičky, nehty… Dovedete si představit bytost Avatarského původu z úrovně vědomí galaktického Tzolkinu, jak si maluje a šminkuje celý obličej? Ona si jen vzpomněla, že když žila zde na Zemi, tak se také občas nalíčila, i když ona moc nemusela. Jen si tuto pozemskou dívčí samozřejmost přitáhla k Tzolkinu, kde se této pozemské aktivitě vůbec nikdo nevěnuje. Ještě na mě krásně zamrkala svýma, opravdu pořádně zmalovanýma, krásnýma, velkýma očičkama. Byla ještě dítě, a tak byla zmalovaná po úplně celém těle, všude všechno od barev. Pochopitelně jsem musel brečet smíchy, ale i dojetím. Neustále se musím smát, když si na toto vzpomenu, ale zároveň je to jeden z nejkrásnějších zážitků, který jsem mohl spolu se Sonyo prožít, za což jsem jí nesmírně vděčný… Je velmi mnoho různých zážitků, které jsme spolu prožili, a zdaleka se nedá všechno popsat. Tak například Sonyo velice ráda tancovala, a tak mi často výstředně zatancovala, jen tak pro radost. Opět je to ve spojení s jejím Avatarským tělem zážitek na celý život. Sonyo i moc ráda zpívala. Právě Sonyo mi předpověděla blížící se povodně, které zasáhnou i Prahu, někdy kolem května a června 2013. Použila k tomuto jednu písničku od Karla Gotta, kde se přizpůsobila melodii této písničky a sama do ní vezpívala svými slovy verš „Když padá voda ničivá…“. Povodně v roce 2002, které rovněž Prahu zasáhli, a to mnohem ničivěji, mi samozřejmě předpovědět namohla, protože v té době zde na Zemi ještě plnohodnotně žila. Jednu věc jsem ale u Sonyo již nikdy nepozoroval. Sonyo na Zemi též velice ráda vařila, ale na Tzolkinu si již na vaření ani nevzpomněla… Každopádně, vidět a pozorovat avatarské dítě, jak si hraje i se mnou, maluje se, tancuje, zpívá si, předvádí mi různé grimasy a šklebky s tvářičkami, a přestože to je dítě, tak mi „dospělácky“ představuje a ukazuje úplně jiný svět, než ten náš pozemský, ve kterém i ona jen před páry měsíci ještě žila, těmhle prožitým zážitkům se nic na světě vyrovnat nemůže. Ty zážitky se mi plně zapsaly do paměti a již navždy ve mě budou uloženy. Zkuste se zamyslet nad svým nynějším životem, kolik pozemských zážitků si ssebou odnesete na Věčnost? Co jste zde na Zemi prožili vskutku tak významného, že se to ve vás již navždy zapsalo a vrylo do paměti? Zde na Zemi je až tolik ryze povrchních podmínek, prožitků a příležitostí, že si na ně nedokážeme vzpomenout už ani hned druhý den, natož si je pamatovat navždy a Věčně. Jen málo zážitků z pozemského života si sebou vezmeme i dál, do jiných úrovní našeho vědomí, natož pak do Věčnosti… Sonyo mi ale tím vším ukázala i ještě další věci. Tak například fakt toho, že na Tzolkinu moc dobře věděli, že pozemská oblast Prahy bude v roce 2013 též zaplavená vodou. Docela zvláštní, že i na Tzolkinu tohle vědí… Projevilo se například i to, že Sonyo zde na Zemi měla v zálibě nábytkový design a vůbec vnitřní vybavení bytu a domu. Ještě nikdy jsem u sebe doma tak často nestěhoval a nepřesouval nábytek, než jsem poznal Sonyo. Já nerad stěhuju, ale těch nápadů, co se mi od Sonyo prohánělo hlavou a stále prohání… Postupně Sonyo přecházela k avatarské činnosti. Dostala svolení přijímat k sobě a přímo do sebe cizí Duše a různé energie s různorodým vědomím. Byla to další etapa jejího „Tzolkinovského“ života, a pro mě další, velice nedocenitelné zkušenosti. Začalo to ovšem něčím, co se vleklo již od absolutního začátku narození Sonyo na Tzolkinu, a já o tom vůbec nevěděl… Na Tzolkinu je něco, co naše planeta Země vůbec nezná. Sonyo se tam narodila, a od té chvíle byla jen samá modřina a vyražený zub. Byla tam zvláštní energie, která Sonyo neustále podrážela nohy. Byli to tamní a velmi maličké Temné bytosti, cosi jako „Skřítkové Temnoty“. Sonyo mi o nich dlouhou dobu vůbec neříkala, jen mi občas ukazovala své modřiny. Já to ale spojoval s tím, že se například učí jako miminko chodit, a tak přirozeně padá. Jednou už jich ale měla opravdu dost, a tak mi i o nich také konečně řekla. Řekla mi, že jsou u ní „syčáci“, kteří ji nenechají na pokoji a neustále do ní šťouchají, škádlí ji a podráží jí nohy. Ona je viděla, ale nedokázala se jim bránit. Požádal jsem Sonyo, aby mě s nimi představila a na chvilku je ke mně poslala. Ukázalo se, že oni na Tzolkinu zastávají velice důležitou roli, a to roli ukotvovávačů v tamní zemi. Zatímco u nás na Zemi je ukotvení se do Země spojováno spíše se založením rodiny, na Tzolkinu je ukotvování cosi, jako zkouška z dospělosti, když se dítě dokáže reálně postavit svým „trýznitelům“ a provokatérům na odpor. I u nás na Zemi mají mnohé domorodé kmeny zkoušku z dospělosti, sice je převážně jen pro muže, a to vůbec nejde o zkoušku maturitní. Galaktický Tzolkin je Avatarskou dimenzí. Pro potřeby ukotvení se na galaktickém Tzolkinu je tedy důležité rychle dospět a znát sám sebe, umět se sama sebe zastat a o sebe postarat. Avataři jsou bytosti, které dokáží do sebe přijímat úplně odlišná vědomí, cizí energie, cizí Sféry a cizí Duše. Musí být tedy ukotveni jen sami v sobě, aby dokázali rozlišit cizí. Jejich ukotvení tedy spíše připomíná zkoušku z dospělosti, protože právě tohle je pro ně a pro jejich potřeby v Avatarské činnosti nejdůležitější. Bez planetárního ukotvení sama sebe na Tzolkinu nemohou vykonávat Avatarskou činnost, což je doménou právě pro žití na galaktickém Tzolkinu. Vysvětlil jsem tedy Sonyo o co jim jde a pak jsem se s ní dva celé dny nemohl vůbec spojit. Dva dny trvalo, než ji ukotvili. Oni ale udělali něco, co snad nikde ve vesmíru nemá obdoby. Oni pak přistoupili ke mě zde na Zemi a též mě ukotvili. Též to trvalo dva celé dny. Jsem snad jediná bytost, která, přestože žije na planetě Zemi, byla ukotvena v Tzolkinu. Pro mě to byl od nich snad vůbec pro mě nejcennější dárek, který mi značně pomohl vyladit spojení se Sonyo. Sonyo mi ukázala svou ukotvenou volnost na Tzolkinu tím, že si tam vybudovala lyžařskou akrobatickou rampu a začala na ní dělat na lyžích zbrklé, krkolomné a velmi nebezpečné salta a přemety. Ukázala mi tak, že už jí nikdo nohy nepodmetá a již do ní nikdo nestrká a nepošťuchuje ji. Já jen zoufale trnul, aby se jí něco nestalo… Každopádně od této doby mohla provozovat Avatarskou činnost. A já dostal od Temných pěkně za uši. Musel jsem se k Sonyo jasně vyjádřit, což pochopitelně bylo celou tu dobu všem jasné, jen jsme to nevyslovili. Vyměnili jsme si tedy prstýnky a stali jsme se pro všechny velice respektovaným párem. Všechno jsme mohli dělat společně, i když i zde Galaktická rada mezi nás nadále zasahovala. V našem vztahu se toho moc nezměnilo, vždyť jsme celou tu dobu byli stejně spolu. Velice brzy jsem ale pochopil, že celou tu dobu, kdy Sonyo prošla na Tzolkin, vůbec nejsem se Sonyo sám. Kromě Galaktické rady náš vztah celou tu dobu pozorně sledovali i úplně všichni bytosti, žijící na úrovních vědomí Galaktického Tzolkinu. Jelikož to jsou Avataři, spolu s nimi náš vztah pozorovali i jejich hosté, kteří v nich v rámci Avatarské činnosti přebývají. Najednou jsem zjistil, že o vztahu mezi mnou a Sonyo ví celou tu dobu obrovská masa různorodých bytostí. Byli to i celé Sféry. Oni všichni se nám celou tu dobu přizpůsobovali a sjednocovali spolu s námi společné vědomí. Sonyo o nich všech celou tu dobu věděla, jen mi o tom vůbec neřekla. Mockrát jsem sice svolával Galaktickou radu, ale že to bude až taková masa bytostí, to jsem vůbec nečekal. Od této chvíle již následovalo jen pár týdnů, kdy jsme se všichni natolik sjednotili, že tahle celá masa bytostí prošla do úrovně původních jemněhmotných, a následně prapůvodních nehmotných Sfér… To ale předbíhám dobu. Sonyo se nejdříve stala Avatarkou. Je zde bohužel velmi mnoho věcí, o kterých psát nikdy nebudu smět. Je zde obrovská činnost s vědomím, kde k vám přicházejí různí hosté, kteří se přímo ve vás podílejí na „později projeveném“. Je to Sféra ještě „nad“ Stvořiteli. Právě zde se postupně upravuje vědomí, které se následně stává Jednotným vědomím všech a stává se tak Duchovní cestou pro celý vesmír… Vedle Projektování ve společném vědomí, se v rámci Avatarské činnosti též zároveň léčí Duše, oslabené svým předchozím životem. Tímto také Sonyo jako Avatarka začínala. Hlavním heslem pro tuto léčitelskou Avatarskou činnost na Tzolkinu je „zdravé musí pryč“. Přímo k Sonyo se dostávali různé Duše a energie, které buďto byli oslabené, nebo měli nějakou doposud neuzavřenou záležitost z minulých životů, kde se všichni v Sonyo sešli a záležitost uzavřeli. Sonyo se často dostávala pocitově i emociálně do stavu právě těchto hostů, kdy spolu s nimi též prožívala pláče, vzteky, zoufalost, žárlivost… Kolikrát jsem se na Sonyo napojil, a ona mi ztropila nádhernou žárlivou scénu. Když jsem později pochopil, že to pochází od jejích hostů, začali jsme si mezi sebou tyto hostující Duše a energie posílat. Stal jsem se takto cosi jako „spoluavatarem“ i já. Mnoho těchto zážitků však zveřejnit nemohu, už i k úctě k těmto samotným hostům. Dá se to přirovnat například k listovnímu, nebo spíše ještě přesněji lékařskému tajemství. Někteří pocházeli i z naší planety Země…