Čas, doba a Prostor

Čas, doba a Prostor: Náš současný život ve hmotě a na planetě Zemi je velmi silně časoprostorově procítěný. Nejen že jsme smrtelníci, ale čas, prostor i dobu prožíváme neustále, každým okamžikem. Ve vesmíru i mimo něj je však velmi mnoho různých sfér a světů, kteří smrtelnost a opětovné inkarnace vůbec neprožívají. Jsou nesmrtelní a mnozí z nich si i myslí, že prožívají svojí Věčnost. I s těmito světy je Země propojená, a právě od těchto světů k Zemi přicházejí různé informace o tom, že i lidský život je předurčený být nesmrtelný, nebo, alespoň ze začátku (než se to ukotví) může být dlouhověký. Přicházejí k Zemi různé informace o tom, jak léčit, uzdravovat a omlazovat svá hmotná těla i duši. Jak se naučit dlouhověkosti, z čehož se časem volně přejde do stavu nesmrtelnosti a Věčnosti. Jak správně pochopit a používat svojí DNA a jak se podílet na sebetvoření... Věčnost, to je přeci emoční stav, který žádný čas, dobu či prostor nepotřebuje. Je Věčný, čili bezčasový. Existuje velmi mnoho různých světů i sfér, jak v prožívané multidimenzionalitě, tak i v prožívaném Původu, kde jsou bytosti opravdu přesvědčeni o své nesmrtelnosti a Věčnosti, o svém naprostém zvládnutí mistrovství sebe sama, kde již prožívám jen svojí Věčnost. Skutečně jsou stavy Duše, která si opravdu dokáže sama sobě Stvořit jakékoliv pocitové hmotnější tělo, ve kterém může prožívat i svou Věčnost. To ale nic nemění na faktu, že jde o prožitkovou potřebu oné Duše prožívat Stvořené reality. Duše, která cítí věčnou potřebu prožívat různé Stvořené reality, má stále ještě nezpracované své emoce. Žije v iluzi o sobě samé. Je to Duše ve vývoji, sebeléčení. Právě emoce rozdělily všechny světy a právě emoce se musí zpracovat, aby se všechny světy opět mohli sjednotit... V současné době k Zemi přichází mnoho indicií k věčnému životu, a mnoho lidí si díky tomu myslí, že čas,doba i prostor jsou pouhopouhá iluze, která na Zemi též končí jako starý přežitek, který se již v 5D nebude používat... Čas, doba i prostor však reálně existují již od Prapůvodu našeho žití, tedy již od prvopočátku úplně všeho. Přestože je Prapůvodní život čistě jenom prožívaná Věčná Přítomnost, i zde platí pojem o času, době i prostoru. Samozřejmě že energie v našem Prapůvodním prvopočátečním životě nenosí ssebou hodinky, stejně tak jako že nezažívá a neprožívá své biologické hodiny. O tomhle to není. Jde o něco jiného... Již v Prapůvodu našeho žití je nespočetné množství různých energií a jejich naprostou spontánní přirozeností je se volně neustále shlukovat do různých jednotlivých spolků, tedy cosi jako zájmových komunit. Když jsem "prvně" navštívil se Sonyo Prapůvodní život, ukázali mi krásně bílé zářící lodě, jak volně plují po oceánu Volného Prostoru. Pro lepší pochopení mi to později demonstrovali na úplně obyčejných autobusech. Autobusy přece pravidelně jezdí volně v časových intervalech každý po své smluvené trase, je mnoho různých cest a směrů, kam se dá autobusem zajet. Autobus je místo, do kterého vstoupí lidé, kteří, aniž by se nutně mezi sebou museli znát, mají společnou trasu, společnou cestu na určitá místa. Autobus tyto lidi naloží a veze je svou přirozenou rychlostí na smluvené místo. Trvá to nějakou dobu, než je tam odveze, a za celou tu dobu jsou všichni ty lidičky zavřený právě v tom autobuse, tedy určitém vyhraněném prostoru, a po dobu trvání jízdy se mohou mezi sebou spřátelit, povídat si, vyměňovat si názory, poznávat se, bavit se, zamilovávat se... Je to jejich společný strávený čas, který tráví všichni spolu pohromadě, než dorazí na smluvené místo své cesty. Je to určitá doba, než je tam autobus doveze. A je to i určitý prostor tohoto autobusu, ve kterém tento čas a tuto dobu ty lidi pohromadě mohou spolu trávit... Takto myšlený čas, prostor i dobu, běžně zažívají a prožívají i energie v Prapůvodu našeho žití... Autobus, to je vlastně Duchovní cesta. Energie se mezi sebou neustále spojují do různých společných záměrů. Je velmi mnoho různých Duchovních záměrů, kterými se energie zabývají, stejně jako je velmi mnoho cest a směrů, po kterých tyto energie kráčí a cestují, stejně jako je velmi mnoho bílých zářících lodí, které v Prapůvodu našeho žití plují po širém oceánu Volného Prostoru, stejně jako je velmi mnoho autobusů, které neustále křížují všemi směry po všech místech světa, aby nakonec dorazily na své smluvené místo. Symbolikám a fantazii se meze nekladou. Energie se tedy spolu pospojují do společného Duchovního záměru, a tím si zvolí svou přítomnou Duchovní cestu, po které se nyní vydají. Jejich Duchovní cestou je jejich záměr, který je nyní svým vlastním tempem žene vpřed. Je to jejich autobus, stejně tak jako naším pozemským autobusem jsou naše cíle, kterých chceme dosáhnout. Cílem tohoto autobusu je přirozeně cíl daného záměru. Po dobu, co se různé energie tohoto záměru drží, se mezi sebou poznávají, baví a milují. Je to jejich společný strávený čas, jejich společná prožitková doba i společný prostor, ve kterém se energie přítomně přirozeně a spontánně pohybují... Jinak se tomuto celému procesu říká Duše. Duše je shluk spřátelených energií, které spolu tráví společný čas, dobu i prostor ve společném záměru. Autobus je tedy vlastně obsahově Duší, jejímž obalem je jejich společná Duchovní cesta, společný záměr. Bílá zářící Prapůvodní loď volně plující Prostorem je též Duší. Je to společný záměr shluku spřátelených energií, ve společném zájmu, společném záměru, společném soužití... Totéž přirozeně platí i pro životy Původních sfér a světů. Potíž je v tom, že jejich společný autobus je v sobě uvěznil. Jakoby se vytratil cíl cesty. Záměr se stále nabaluje a narůstá, roste. Je čím dál větší. Vždyť tvořivost nezná žádných hranic a mezí. Stále je co zdokonalovat a vylepšovat. Původní (pro nás Prapůvodní) záměr již dávno dozrál a našel svůj cíl cesty, ale emoce z tohoto cíle touží stále tento záměr posouvat a zdokonalovat, živit ho stále novým a vylepšeným programem. Duše (pro nás) Původních životů, světů a sfér, je tedy autobus, který dojel zdárně až na konečnou své cesty, svého záměru, ale emoce vzniklé z této cesty stále nechtějí daný záměr opustit. Neustále prodlužují cestu tohoto autobusu a hledají nové a nové výmluvy, proč v tomto záměru stále zůstat a rozvíjet ho, zdokonalovat ho, živit ho... Multidimenzionální sféry a světy rovněž používají tento čas, dobu i prostor. Musí je používat, protože je to jejich spontánní přirozeností. Je to celovesmírná zákonitost, která se nedá nijak obejít či porušit. Z daného autobusu se však stal místní (městský) zastávkový autobus. Záměr je doslova rozptýlen do volného éteru našeho vesmíru a místní autobusy jen popojíždějí v nepřehledném kolapsu a zmatku všedních multidimenzionálních světů. Multidimenzionální Duše hledá nejprve sama sebe, aby následně mohla hledat svůj Původní záměr. Autobusy zde již nestačí, nejdříve hledáme cestu sami k sobě, a od toho zde máme individuální osobní auta (hmotná těla). Naše Duchovní cesta se díky naší emoční potřebě materializmu zhmotnila. Tyto auta nemají žádný předurčený směr či cíl cesty, žádný záměr. To na každém z nás záleží, kam naše auto pojede. Koneckonců, vždyť od toho tu máme tu volnost a svobodu. My ale náš Původní záměr již neznáme, pouze zkoušíme různé cesty, a mnoho těchto cest se následně projevují jako slepé, nikam nevedoucí uličky. Až nalezneme sami sebe, můžeme z individuálních aut přejít na vlaky. Rozdíl mezi vlakem a autobusem je v síle našeho záměru. Vlak je z venčí hnaná energie pouze určitým směrem, po úzkých kolejích a přímou cestou. Tomuhle říkáme "Světlo". Světlo se rozzáří určitým směrem, a to je velice úzká cesta, po které se dá jít. Světlo je hnací energie, která může být představována jako předem postavená trať pro vlaky, místo, kudy vedou koleje, dráty a kabely, kde je uložiště vysokého napětí, tedy proudu, který vlak popohání na své místo určení. Duše vezoucí se tímto vlakem však onen vlak neřídí, pouze se v něm vezou. Trasu vlaku předurčují Stvořitelé. A to je rozdíl mezi vlakem a autobusem. Multidimenzionalita má mnoho "dopravních a přepravních prostředků" kterými se může naše Duše pohybovat, ale pokud neznáme sami sebe, natož pak náš Původní záměr, nepohybujeme se vlastním Duchem, vlastní přirozeností, spontánností, skutečnou volností, naším pravým a plně otevřeným Vědomím. Pohybujeme se jenom po předem přesně vyšlapaných úzkých uličkách, které nám Stvořitelé naprogramovali jako předurčený směr naší cesty... Čas, doba a prostor jsou tedy i v multidimenzionalitě platící vesmírné zákony o našem Prapůvodu, avšak čas, doba a prostor, který všichni pozemsky vědomě prožíváme, je skutečně jen iluzí, naprosto plně Stvořený...