Vztah k Paměti z úrovně Odpovědnosti

Vztah k Paměti z úrovně Odpovědnosti: Prožívání je absolutně všechno, co ve svém Životě děláme. Kromě Prožívání svého života vlastně ani nic jiného neděláme. Úplně všechno v našem Životě je tedy jenom jeden veliký Prožitek. Odpovědnost k našemu Životu, a tomu, co v našem Životě Prožíváme je však pouze na nás... Co se Paměti týče, za naší Paměť jsme též plně odpovědní. Paměť je samostatná Energie, kterou jsme si sami sobě vytvořili, a to právě naším Prožitkem. Každý náš Prožitek má v sobě přirozenou Energii dané atmosféry našeho Prožitku... Pokud jsme odpovědní ke svému Životu a vše dotahujeme do zdárného konce, Energie našeho Prožitku je čistá a průzračná. Naprosto vyrovnaná a harmonická... Pokud však v našem Životě existují záležitosti, kterým se vyhýbáme, odkládáme je, či je odmítáme dořešit, Energie z těchto našich Prožitků je zmatečná, neúplná, nedokončená, něco jí chybí... Proto máme také v našem pozemském životě tolik potíží. Nejsme ke svému životu moc odpovědní... Zákonitost neustálé přítomnosti Energie absolutně všeho, co ve svém Životě Prožíváme, platí na všech úrovních našeho Života. Tohle není zákon Vesmíru, tohle je zákon již našeho samotného Prvopočátku... Energie našeho Prožitku spolu s námi roste do té doby, než se sama osamostatní a oddělí se od nás. Je to Stav, kdy tato Energie začne poslouchat své vlastní Pocity. Jakmile Energie začne poslouchat své Pocity, opouští nás, a jde si svým vlastním Životem. A právě zde se nejvíce Projevuje naše Odpovědnost... Energie našeho Prožitku je energií našeho Dítěte. Není to však naše Dítě, které my sami odpovědně vychováváme. Ba právě naopak, toto Dítě plně vychovává nás samotné. Celý náš Život se v tomto Dítěti odráží. Celý náš Prožitek se v tomto Dítěti Zrcadlí zpět k nám samotným... Jak moc jsme tedy odpovědní ke svému Dítěti? Chceme vychovat své Dítě, nebo raději převychovat sami sebe? Dítě nás jen Zrcadlí. To my se v něm neustále odrážíme... Co se však našeho pozemského života týče, pokud naše vlastní dítě vychovává systém či ulice, my samotní se v něm pochopitelně moc neodrážíme. Tohle není tak úplně náš případ... Jakmile však naše Dítě je již dostatečně dospělé a vykročí do svého vlastního Života, kamkoliv půjde, neustále je naší vizitkou. Neustále v sobě nese náš odlesk, naše Zrcadlo... Sonyo mi k tomuto tématu ukázala i Dálku, Vzdálenost... Vzdálenost není iluze. Vzdálenost je realita. Dálka jako taková sice neexistuje, ale rozměr, rozsah, obvod, šířka, obal našeho Těla... tohle všechno platí... My jsme tam kde jsme, ale naše Záře, náš Odlesk i náš Odraz, se nese tak daleko, kam ho naše vlastní Dítě až zanese... A tohle už je pro nás samotné opravdu hodně veliká Odpovědnost...