Alfa Centauri

Alfa Centauri: Na Alfa Centauri jsem se napojoval převážně v období kolem roku 2007 až 2010. V této době jsem však ještě neměl ani tušení, na co jsem se napojil. Až v roce 2010 se všechno začalo vyjasňovat… Život na této rovině je velice zvláštní. Na jednu stranu je velice podobný tomu našemu pozemskému, na druhou stranu je to jeden z vůbec nejpodivnějších světů, kam jsem se kdy podíval. Je to plnohodnotný a převážně hmotný svět plně rozvinuté paměti. Zde naplno žije úplně všechno včetně fantazie. Jsou zde ty nejbláznivější a nejméně očekávané zvraty. Zde opravdu nikdo neví, co se bude dít jen o pár hodin později. Je zde velice mnoho oblastí, které jsou od sebe natolik odlišné, že se ani vzájemně neznají, něco jako například u nás svět lidí a svět hmyzu… Mnohokrát jsem zde zažil situaci, kdy jsem zde byl v nějaké přítomnosti a realitě, která se najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku úplně změnila. Šel jsem například po vyšlapané cestě přírodou, když se najednou zatřásla zem. Okolo mě se na některých místech propadla půda a zpod země na mě vykukovaly krystalky ametystů. Zprvu jsem si samozřejmě myslel, že jde o nějakou symboliku vůči mně, ale když se podobné scénky začínali množit jak na běžícím pásu, nezbylo mi, než je uznat za přítomnou realitu tohoto světa. Byly zde například i stavy, kdy některé změny doslova vyvolávaly paniku mezi zdejšími lidmi. Někdo mě například pozval na nádvoří nějakého hradu a náhle se celý hrad začal chvět a doslova se vlnit, skoro jakoby ty hradní zdi, věže a domy chtěli tancovat. Všichni co jsme tam byli, a že nás tam nebylo málo, jsme zažívali individuální panické stavy strachu a obav, že nás ty zdi rozmačkají… Hrady a zámky nejsou na Alfa Centauri ničím neobvyklým. Spíše naopak. Mnohokrát jsem se zde procházel po zdejší přírodě a zjistil jsem, že na vhodných místech uprostřed přírody si zdejší lidé postavili místo domečků celé honosné zámky, hrady a paláce, kde trávili veškerý svůj čas. Procházel jsem se přírodou, náhle narazím na nějakou vyšlapanou cestičku, vydám se po ní, a po hodince pěší chůze narazím na minimálně padesát honosných hradů či zámků, jak stojí v těsné blízkosti vedle sebe, jakoby tvořili nějakou městskou ulici. Uvnitř bydleli úplně normální lidé, kteří si jen takto postavili své domečky. Když jsem se s těmito lidmi seznámil, zjistil jsem, že mají velice rozvinuté umělecké tvůrčí schopnosti, které plně vkládají právě do stavby svých domečků, které tak přerostou v nádherné paláce. Vůbec zde nešlo o pojem „tohle je můj majetek“, ale o pojem „podívej se na tu krásu, kterou jsme spolu s rodinou postavili a vytvořili“. Vůbec zde nešlo o pojem „tohle je naše“, ale o pojem „máme velikou radost, když se ti u nás líbí a s láskou a úctou používáš všechny naše věci“… Jedna věc se mi na Alfa Centauri velice líbí. Absolutní přednost zde má přirozená fyzická vymoženost hmotného těla. Všechno co si zdejší člověk může udělat či vykonat sám, je plně na něm a žádná nesmyslná technika mu v tom nepomáhá a nebrání. Pokud se potřebuji někam dostat, tak tam prostě půjdu po svých, i kdyby to mělo trvat celé hodiny, než tam dorazím. Žádné pohodlné auto tam mojí lenost neodveze. Jsou zde města, některá i dost veliká, která jsou velmi podobná těm našim pozemským. Jsou zde asfaltové silnice a chodníky, které vyplňují veškerou mezeru mezi jednotlivými domy. Nejsou zde však ani tak auta, jako spíše ručně a nožně manuální šlapací káry, i když je pravdou, že jsem se v několika zdejších městech projížděl i tramvají. Jakmile však skončí hranice města, nastává jen příroda, do které již nikdo nijak nezasahuje technikou. Nejsou zde žádné silnice, které by spojovali jednotlivá města. Pokud se rozhodnete vydat z města pryč, abyste navštívili i jiná místa a města na této planetě, žádné auto vás tam nesveze. Musíte se vydat pěšky po svých a plně se spolehnout jen sami na sebe… V roce 2010 mne po Alfa Centauri provázel Lucifer. Na tyhle zážitky s ním nikdy nezapomenu. Představil se mi velmi výmluvně a sobě přirozeně. Obstoupil mě spolu s třemi dalšími lidmi a řekl mi: „Tak ty se chceš nad nás povyšovat? Počkej, jak od nás dostaneš.“ A začali do mě všichni čtyři bušit. Lítal jsem od jednoho k druhému, jak si se mnou házeli a pohazovali a hodně jsem se tomu smál, už i proto, že jsem ke čtvrté dimenzi vždy přihlížel s úctou a respektem. Vůbec z toho nešel strach, spíše jsme se smáli úplně všichni. Bylo to spíš něco jako křtění a vítání nováčků do party. Po tomhle představení se semnou opět Lucifer spojil a začal mne po Alfa Centauri provázet a seznamovat mne se zdejšími lidmi a jejich kulturou. Mě se jeho prvotní představení se moc líbilo, bylo krásně výmluvné právě ke čtvrté dimenzi. Byl tam Lucifer, který měl vedle sebe tři další pomocníky. Dohromady tedy byli čtyři, stejně jako čtvrtá dimenze. Řekli mi „přicházíš k nám s předsudky?, tak ti je vyzrcadlíme naší zpětnou odvetou“. Zrcadla, stejně jako Karma jsou pro čtvrtou dimenzi typické… Pokaždé, když jsem se s Luciferem viděl, měl na sobě obnošené kalhoty a bílé tílko. Neustále něco dělal a vytvářel. Pořád jsem ho viděl s nožem v ruce, jak si něco vyřezává. Strašně rád dělal malinkaté sošky z dřeva a stromové kůry. Nepotřebovali jsme mezi sebou ani moc mluvit, naše komunikace byla výborná po vědomé stránce. Nesmírně jsem si ho vážil a neustále jsem se při jeho blízkosti držel. Čím více lásky jsem k němu cítil, tím více lásky jsem od něho přijímal. Nikdy jsem Lucifera nepovažoval za něco zlého, a naopak jsem nikdy nepochopil lidi, kteří ho za zlo mají. Je zde velice mnoho předsudků z naší pozemské lidské strany… Seznámil mě se spoustou místních domorodých lidí. Všichni byli na tom podobně jako on. Setkal jsem se například s jedním pánem, který neustále udržoval kytky a stromy na své zahrádce a skleník před svým domovem. Neustále klečel na zemi a ryl do půdy díry na nové sazenice. Požádal jsem ho, aby mi ukázal a představil svoji zahrádku. Přestože měl spoustu práce a byl celý od hlíny, začal mi o své zálibě v zahradničení a pěstování rostlinek vyprávět. Sáhl do kapsy a předal mi klíč od svého skleníku i domu, abych se u něj doma pohostil a šel si pak prohlédnout jeho skleník, na který byl právem velmi hrdý… Podobného přijetí se mi dostalo od úplně všech, se kterými jsem se zde na Alfa Centauri potkal, včetně všech těch, které mi Lucifer osobně představil. Vždy měli spoustu práce na svých zálibách a koníčcích, a i přes to se mě vždy velmi laskavě ujali a s plnou vervou mi vyprávěli o úplně všem, co je baví a rádi tvoří. Takhle bych zdejší bytosti představil úplně všem, s plným vědomím o jejich nesmírné dobrosrdečnosti, neustálé umělecky zaměřené tvořivosti, spousty koníčkům a zálibám, a mého nesmírného respektu a pokory k těmto bytostem. Kéž bych takhle mohl někdy s láskou celému vesmíru vyprávět o převažujících lidských a mezilidských hodnotách lidí u nás na Zemi… Jsou to nesmírně činorodí lidé se spoustou zálib a koníčků, kteří jsou velice rádi, když své záliby mohou někomu ukázat a vyprávět mu o nich. Dovedete si například představit, že by u nás sochař vytesal nějakou krásnou sochu, kterou by hrdě představil všem, ponechal by jí uprostřed nějakého rušnějšího náměstí, všichni kolemjdoucí by k této soše shlíželi s respektem, vůbec nikomu by socha nevadila a nepřekážela, nikdo by se nad ní nepohoršoval, a vůbec nikdo by ji neměl v úmyslu poškodit? …Holt jiný kraj, jiný mrav…