Knihovny a muzea

Knihovny a muzea: Na Alfa Centauri existuje jedno moc překrásné město, které mi navždy uvízlo v paměti. Myslím si, že mu zde říkají „Město rozpjatých křídel“, ale potvrdit to nemohu. Poprvé jsem se do tohoto města dostal již někdy kolem roku 2007. Je to jedno z vůbec nejkouzelnějších a nejromantičtějších měst, kde jsem doposud byl. Vždy jsem se do tohoto města dostal přes katedrálu, která má dvě vysoké věže. Kolem katedrály vede plot, který chrání místní malou zahrádku. Na druhé straně této zahrádky je malá branka. Prošel jsem jí a dostal se na úzkou cestičku, která od této katedrály vede směrem ke schodům. Katedrála se nachází vysoko na kopci nad městem. Scházel jsem dolů po schodech směrem k městu. Když jsem sešel až dolů, dostal jsem se k mostu přes řeku. Byl to tříproudý most. Prostředkem se prochází přímo na druhou stranu mostu a postranními proudy se dostaneme na schůdky k vodě. Žádného rybáře jsem zde ale nepotkal. Jen jsem si v řece často rád máčel nohy. Všude okolo mě, kam jsem se jen podíval, stály na různých místech samé okřídlené sochy různých ochranitelských démonů a andělů strážných, kteří toto město mají chránit. Jsou to sochy velmi vysoké a rozlehlé. Rozpětí křídel některých soch na některých budovách plně nahrazuje střechu. Zvláštností tohoto města pokud pominu všechny ty sochy dále je, že všechny budovy, včetně mostu i katedrály mají omítnutou jednotvárnou tmavohnědou venkovní barvu. Každá budova má obrovská přízemní okna bez záclon, skoro jakoby to byly výlohy či vitríny. Toto všechno má své kouzelné mystické opodstatnění večer, když se začne venku stmívat. Celé město žije převážně nočním životem. Tmavohnědé domy úplně zaniknou s příchodem tmy a všechny místnosti se začínají rozsvěcet velmi jemnými a neagresivními osvětleními. Světla zde neslouží k tomu, aby z noci vytvořila den, ale k tomu, aby jen lehce posvítila na celé město, katedrálu, řeku, i sochy. Světlo jen lehce dopadá na cestu, obrysy všech soch a na řeku. Samotné domy úplně zapadnou ve tmě, právě díky své tmavohnědé omítce, která krásně ladí s noční oblohou. Pouze ty jejich obrovské okna lehce svítí a umožňují všem nahlédnout dovnitř, kde již bylo ve všech budovách živo a plno. Sám jsem se však dovnitř těchto budov nikdy nepodíval, jen jsem se procházel temnými ulicemi tohoto městečka, na které zlehka dopadá světlo z domů a venkovního osvětlení, a samozřejmě světlo noční oblohy plné hvězd. Velice romantický je pohled na osvětlenou řeku. Občas se na město napojím, abych si zklidnil své myšlenky. Tohle město je k tomu přímo ideální. Nesmírně romantické místo, kde se úplně zastavil čas. Pravý opak naší pozemské uspěchané doby… Co se jednotlivých budov týče, jsou to veřejné knihovny a muzea všech dvanácti dimenzí. Je zde úplně všechno, co na jakékoliv planetě těchto dvanácti dimenzí zapříčinilo pokrok, vývoj a povznes všech jeho bytostí. Jsou zde například různé vynálezy, obrazy všech malířů, hudební díla všech skladatelů, sochy všech možných sochařů… Do tohoto města se podívá úplně každý člověk, který ukončí svůj pozemský život. Právě zde se mu promítá úplně celý jeho pozemský život… Též se sem podívala i má matka, když jí ve snu pozvala do tohoto města její maminka. Byla to moc zajímavá konfrontace matčiných a mých postřehů. Ona zde byla převážně za dne, když ji provázela její maminka, která jí zvala i dovnitř jedné z budov. Tato budova patřila právě svými exponáty k naší Zemi, a tak si zde máma prohlížela různé pozemské starověké, středověké i současné vynálezy a nástroje. Fascinoval jí jeden malinkatý proutěný kočárek. Dívala se do něho, zda tam třeba nenajde panenku, ale průvodkyně této budovy jí vyvedla z omylu, když jí vysvětlila, že jde o středověký mučící nástroj. Do tohohle malinkatého kočárku se museli vtěsnat trestanci, kteří zde celý skrčení a rozlámaní byli uzavřeni v nesmírně malém a těsném prostoru po dobu i několika let. Kočárek byl proutěný jen zvenčí, uvnitř byla železná klec, a na kolečkách byl proto, aby je mohli vyvážet ven před rozvášněný dav… I matka se procházela po tomhle překrásném romantickém městě a má na něj velice podobné vzpomínky jako já. Já jsem pokaždé přicházel přes katedrálu směrem dolu k řece, zatímco matka se vždy dostala přímo k budově muzea, patřící naší pozemské kultuře, odkaď se pak procházela směrem k té obrovské katedrále na vysokém kopci, ze které jsem k městu scházel já. Jen je zvláštní, že si nikdy nevšimla té řeky a mostu, který přes ní vede. Možná si ji jen neuvědomila… Kdybych měl ty budovy k něčemu pozemskému přirovnat, asi nejvěrohodnější podobenství by bylo naše Národní divadlo v Praze… Kromě tohoto romantického muzejního městečka jsem navštívil i některé další knihovny, které jsou též součástí Alfa Centauri. Jedna knihovna, kterou jsem zde navštívil, patří Andromedě a vztahuje se k vědomí, jehož součástí je i naše Země. Občas jsem se sem přišel podívat, zda zde nenajdu i někoho dalšího z naší Země, kdo se tomuto vědomí přiblížil. Nikoho jsem bohužel nepotkal… Další knihovna, kterou na Alfa Centauri znám patří Galaktické Radě. Vím jen o tom, že jsem strážcem této knihovny…