Sféry Jemněhmotné

Sféry Jemněhmotné: Tyto světy jsou rovněž Věčné, což znamená, že mohou a dokáží prožívat svou individuální Věčnost. Věčnost má mnoho alternativ k prožívání různých životů. Jejím základním bodem je plné a nezkreslené vědomí sám o sobě, tedy dokázat plně vědomně prožívat jen sám sebe. Pokud velmi dobře či spíše dokonale znáte sami sebe, jste si naplno vědomi svých hranic, dovedností, znalostí, projevů, sebetvoření, individuality, duševna i duchovna atd., potom jste součástí Věčnosti, a to Věčnosti sami sebe. Prožíváte jen sebe. Nikdo jiný vám nemusí podstrkávat a vytvářet jiné alternativy k vašemu prožívání. Problém je až tehdy, pokud ztratíte orientaci a přehled o svém vlastním nitru. Jakmile začnete hledat sami sebe, již nejste sami sebou a prožíváte sůj vlastní velmi silný neklid a duševní i duchovní bouři. Ztráta pojmu sám o sobě se nejčastěji projevuje tak, že jste i nadále ve svém středu, ale všechno kolem vás se hádá a nesouhlasí či nesouzní s ostatními. Může se to též projevovat jako absolutní ztráta svého vlastního projevu, takzvaně bezduchá (nebo taky zbloudilá) duše. Ztráta vlastní identity vždy znamená pád do života, který nutně musí doplnit své chybějící nedostatky. Tohle se však týká až pádu do multidimenzionality. Jemněhmotné světy se též mohou dostat do stavu, kdy potřebují doplnit svůj nedostatek, ale většinou zde není ztráta vědomí o svém duševním a duchovním nitru, tedy sami o sobě. Je velice mnoho příčin k následným různorodým stavům. Nemůže se psát formou, že tohle postihlo všechny a tak je to také všem určeno. Individuální přístup a vědomí sám o sobě se většinou navenek projevuje jako obrovská míra zodpovědnosti za své skutky a projevy... Když se napojuji na různé sféry a světy, každá sféra má svůj vlastní projev, který co možná nejvěrohodněji vystihuje převažující projevy oné celé sféry. Když se propojuji s netvořenými životy, je to vždy velmi živý a vřelý přístup. Tak třeba Sonyo. Když se s ní spojím, ve skutečnosti se jedná o shluk spousty energií, které se mezi sebou baví. Já jsem pozorovatelem svého středu a Sonyo zase toho svého. Všechny energie kolem nás jsou reálně skutečnou nedílnou součástí nás samotných. Jsou to energie patřící přímo mě, a energie patřící přímo Sonyo. Můj střed, stejně jako střed Sonyo jen vnímáme, jak si ty energie mezi sebou povídají, a jak si vzájemně vyměňují své prožitky. Může to připomínat cvrkot ptáčků pod naším otevřeným oknem, nevidíme je, ale jsou slyšet všude kolem nás. Od těchto našich energií chodí rovnou k nám, tedy k naším středům, přímo laviny různých dojmů, pojmů, pocitů, informací a projevů. Mně osobně chodí tyto projevy nejčastěji ve formě slov, pocitů a dojmů, Sonyo vnímá celek. Kolikrát se mě některé energie na něco vyptávají, kolikrát mi něco vysvětlují, kolikrát mezi sebou vtipkujeme, ale též mi i některé energie občas pěkně vynadají, když jsem předtím provedl něco, co se jim nelíbí, nebo když jim v ten moment, kdy mi něco povídají, nedokážu rozumět. Vždy je to velice živá a spontánní komunikace. Součástí oněch energií jsou i energie patřící našim průvodcům, našim nejbližším, které jsou při nás Věčně, a vůbec absolutně kohokoliv, kdo se k nám připojí. Naše propojení tedy pokaždé vypadá následovně: Jedním středem jsem já. Tento střed se propojil se středem Sonyo. Ke středu mě a Sonyo se libovolně přidávají mnohé další světy (jedna bytost se vlastně rovná jeden svět), které k nám též zapouští svůj střed. Má pozornost ale především vnímá střed Sonyo, protože ona je střed mého zájmu. Velice dobře však vnímám i ostatní středy, které se k nám připojili. Pokud tyto středy sami chtějí, přímo se mi představí, ale většinou to nedělají, protože to vůbec není zapotřebí. Není důvod se představovat. Vždyť jsme stejně úplně všichni Jedno. Jak se může představit někdo, kdo je vlastně jen obsahem bez obalu? Tyto různé středy se též neustále aktivně přímo zapojují do komunikace mezi energie mé a Sonyo. Naše společná komunikace je hotový dýchánek masy různých energií, které si neustále vyměňují své názory, prožitky, zkušenosti, nebo jen tak pasivně naslouchají. Samozřejmě, pokud si se Sonyo chceme něco sdělit, předáváme si to přímo a centrálně právě středem. V žádném případě však nejde o hádky. Neexistuje zde jediná energie, která by byla nevyslyšená či potlačená, nebo snad zesměšněná. Všechny tyto energie se neustále točí kolem všech zúčastněných středů. Pro každý střed je to masivní příval energií plných, pocitů, dojmů, prožitků a informací. Střed nedělá nic jiného, než neustále poslouchá, pozoruje, vnímá, dojímá se, vše zpracovává a též reaguje... Střed se velice podobá vlastnostem patřícím mysli, přesto to ale samotná mysl není. Je to naše individualita, která je plně propojená s myslí... Na začátku jsou masy různých energií, které se sblížily a soustředily do individuálních shluků. Vytvořily si mezi sebou střed, kterému každá energie věnovala své pocity. Tento střed je tedy smíšeným pocitem všech zúčastněných energií, které jsou spolu v jednom shluku. Stává se tedy z něho centrální pocit všech svých vnitřních energií. Právě tento pocit později způsobil i naší lidskou hmotnou formu. V převodu na hmotu člověka je tedy právě tento pocit čistě srdeční záležitostí. Je to pocit, který v sobě nese stavy úplně všech našich vnitřních energií. Tyto pocity jsou však absolutně k ničemu a bezcenné, pokud je naše srdce nepředá ke zpracování naší mysli. Být nezpracovaným pocitem je vždy nedokončená záležitost. Vždyť právě mysl dává našim pocitům, které jsou vlastně naší Duší, směr, který nás Duchovně vede... Chápete už Stvoření a především pak naše vnitřní stavy a procesy trochu lépe? Pocity jsou individuální, zatímco mysl je éterická. Náš střed jsou tedy naše  pocity, které jsou přímo napojeni na centrální mysl, která vše zpracovává a vyhodnocuje. Jakmile to mysl zpracuje, odloží to do Paměti. Náš střed ale s myslí velice úzce spolupracuje, čímž získává i pocity a dojmy, které načerpal právě z přítomnosti oné mysli. Tyto pocity a dojmy pak přenáší opět jednotlivým energiím, které v sobě ten střed nese. Tohle je snad úplně celé a konečné tajemstvý všech procesů uvnitř nás samých, i když přiznám, docela kostrbatě mnou napsaných a hůře pochopitelných. Vždyť se pouštím do úplně nového a pro hmotu neznámého... Teď k těm Jemněhmotným světům... Zatímco nestvořené sféry se projevují jako obrovská masa živých a spontánních energií, jemněhmotné sféry se převážně projevují jako individuální, avšak do sebe uzavřené objekty. Nebo snad spíše pevnosti? Zatímco u nestvořených sfér pomalu nevím kde mi hlava stojí a dost často se musím smát, u jemněhmotných sfér se velmi často procházím po téměř opuštěných ulicích. Kolem mě jsou samé domy a domečky. Zdejší život je až uvnitř těchto domečků. Je to tak trochu pocit, jako každý si sám pro sebe. Je to prožívání vnitřního světa. Možná se dá říct, že "nestvoření" jsou extroverti, zatímco "jemněhmotní" jsou introverti, ale ani tohle není tak docela pravda. Myslím si, že hlavním pánem jemněhmotných světů je Paměť. Je to něco jako život v knihovně, kde soustředíte svojí pozornost do toho, co právě čtete. Jemněhmotné sféry neztratili svou totožnost, ale svou přítomnost. Uvízli v různých časových intervalech a dobách, které jsou v Paměti uložené. Je to velmi soustředěný život. Když jsem komunikoval s těmito bytostmi, již dávno mi ukázali své zářivě bílé boty, nebo zářivě bílé stopy, které za sebou nechávají, když někam jdou. Oni již opravdu stojí za Stvořením všeho, ale ani oni nejsou náš Stvořitel. Náš Stvořitel pochází doopravdy přímo z nás, žijících a prožívajícívh multidimenzionalitu. Jemněhmotné světy pouze zásobují Stvořitele. Když jsem s jemněhmotnými světy komunikoval cíleně, snažil jsem se vycítit co nejvíce informací z jejich světů. Když jsem pochopil, že není žádný osobnostní rozdíl mezi nimi a nestvořenými, pouze přítomnost verzus časová rozmanitost, ptal jsem se jich, proč se nechtějí vrátit k pžítomnosti. Tohle konkrétní spojení opět trvalo dva dny, přičemž mi v noci, když jsem usnul, na delší chvilku úplně zastavili dech. Mé pocity z tohoto zážitku byli vzkutku rozporuplné... Pochopil jsem tedy, že jemněhmotné světy pokládají svůj stav za naprostou a přirozenou samozřejmost, jako já považuji dýchání. Oni zkrátka ztratili pojem o čase a své návraty v Paměti začali pokládat za prožívanou přítomnost... Následující den jsem se s nimi hned propojil, a požádal je, aby si své zářivě bílé boty vyzuli, postavili si je před sebe, a jen se na ně dívali. Oni to udělali, a ty jejich boty se po chvilce proměnily v zářivě bílé balonky, které se vznesli do oblak... Tohle gesto jim stačilo. Hromadně začali procházet k nestvořeným životům do své skutečné přítomnosti. Kolem mě se vytvořily zástupy bytostí, které se se mnou loučili velice dojemným způsobem. Mnozí doslova brečeli a předávali mi různé věci, abych je předal v multidimenzionalitě, nejen Stvořitelům, jako podporu k žití. Samozřejmě že jsem všechno předal. Pochopil jsem, že existují velice silné vazby, mezi jemněhmotnými světy a světy multidimenzionálními. My jsme vlastně jejich prožitek. My vlastně naplno prožíváme jejich příběhy. A tohle jsme tedy doopravdy my a naše hmotná úloha. To bez nás nemohou jemněhmotné světy dýchat. To my jsme jejich životní nádech, to, pro co oni žijí... Jako ve filmu "Nekonečný příběh". Autor příběh napíše vlastním prožitkem a zkušeností, čtenář příběh čte, a v jeho fantazii se příběh prožívá a znovu odehrává. Další náhled na Stvoření. My jsme Stvořená a zhmotněná fantazie jemněhmotného čtenáře, který pročítá příběh nehmotného a nestvořeného autora... Jemněhmotné světy patří vedle Tzolkinu k mým nejdojemnějším zážitkům plných slz.