2a). Sféry prapůvodní a Nestvořené

Předmluva k různým sférám Nestvořených životů: To co my všichni doopravdy jsme, nikdy a nikým nebylo Stvořeno. Je to Věčné, avšak velmi proměnlivé (jakoby náladové či spíše různopocitové). Z pohledu našeho pozemského se to dá těžko popsat, ale dá se to i velmi těžko procítit. Absolutním základem pro prožívání tohoto života je přítomný okamžik. Něco takového jsme již dlouhou dobu vůbec nepoznali. Přítomný okamžik je zkušenost velmi rozmanitá. Vytyčte si určitý bod, a v tomto bodě prožívejte pouze přítomný okamžik. Plněhmotným světům se dá přítomný okamžik nabudit jen velmi těžko a většinou je to jen domněnka a klam. Pro hmotné lidi a bytosti je asi nejideálnější začít sám, ale mnohem účinnější je začít s milovanou osobou. Stále o tom píšu a mluvím, skutečný přítomný okamžik vychází z absolutního nic nedělání a jakoby lenošení. Není to však meditace. Dostat svojí mysl do přítomného okamžiku je přímo postgraduál. Hmotné tělo a hmotný svět kolem sebe nejsou určeny pro prožívání přítomného okamžiku, a v momentě, kdy se většina hmotných bytostí rozhodne pro nastavení přítomného okamžiku, zdejší hmotný svět zaniká. Hmota a jakákoliv hmotná podoba či napodobenina není přítomný okanmžik. Je to jen Stvořené cosi, čemuž jsme věnovali své city. Není v tom ani naše Duše. Duše je vždy pod hmotou a hmota je jen jejím odrazem. Duše však za svojí hmotu odpovídá a vždy musí spitovat své svědomí, pokud hmota nejedná v souladu (tedy ego)... Nestvořené sféry však o tomto nejsou. Přítomný okamžik zabíjí úplně všechno, co s ním nesouzní. Jakékoliv rozptylování zde zaniká. Tohle je jedno velké tajemství dostatku, přebytku a nedostatku. Právě tohle je základem (doslova základním kamenem) jakéhokoliv Stvoření. Pokud máte absolutně všechno v rovnováze a dostatku, vůbec nic z toho neexistuje. Ztratilo to svůj pojem. Není možné pojmenovat to, co je vždy a věčně přítomné. Jediný vhodný název je přítomnost, tedy přítomný okamžik. Vidíte sami, ten přítomný okamžik se sem již také nehodí. Copak může být Věčné jen okamžikem? Nejde tedy vůbec o přítomný okamžik, to jest též pouhá iluze. Jediné co je, je přítomnost. Ovšem s velkým P, tedy Přítomnost... Pokusím se vysvětlit: Pro lidi je velmi opěvované slovo láska. O lásce se mluví, píše, básní i zpívá na každém kroku a v každou chvíli. Proč? Protože láska je pro nás lidi jako celek neznámé slovo, neznámí pojem. Vždyť se dokonce i ptáte svých andělů a duchovních rádců, cože to ta láska vlastně je. Čím více se o lásce mluví, tím méně lásky je. Láska je pojem, kterého se probuzení lidi snaží dosáhnout. Na planetě Zemi je láska na úrovni cíle, kterého chceme dosáhnout. Je to tedy naše Duchovní přání. Přijde den, kdy se alespoň některým lidem podaří obsah slova láska naplnit. V tu chvíli je láska skutečně Stvořená. Čas se však neustále žene dopředu a přijde čas, kdy láska bude pro každého z nás naprosto běžnou každodenní samozřejmostí. V tento okamžik se již o lásce vůbec nemluví, láska prostě jenom existuje. Nebude to trvat dlouho a láska jako pojem úplně zanikne a obsah tohoto slova se stane naší Věčnou přítomností... Tohle je celé tajemství veškerého Stvoření. Pokud máte všeho hojnost a dostatek, to vše ztratí svojí pojmovou hodnotu a stává se jen obsahem ve věčné přítomnosti. Pokud nám něco chybí, nejprve musíme poznat, že nám to opravdu chybí. Později toto poznání začneme pojmenovávat, zpracovávat a naplánujeme si, jak tohoto dosáhnout. To co nám schází se tedy stane naší Duchovní cestou. To, čeho chceme dosáhnout. V momentě, kdy tohoto dosáhneme, jsme Stvořiteli toho, čeho jsme dosáhli, tedy Stvořiteli obnovy a dorovnání našeho vlastního nedostatku, který se tímto stává plností. Později nám to už scházet nebude, protože se to stane samozřejmostí a věčnou přítomností. V ten moment to naše Stvořené úplně ztratí svůj smysl a stane se pouhou přítomností... Trochu složité, leč zcela pravdivé. Stvořit se dá jen pojem (názvosloví obal), který momentálně chybí (Duchovní cesta k obnovení našeho nedostatku). Jakmile se tento pojem naplní tím správným obsahem (Stvoření), obsah se stává samozřejmostí a přítomností, no a ten pojem (obal) zaniká... Pokud schází láska, nejdříve se musí vytvořit pojem o tom co ta láska vlastně je a znamená. V tom momentě se láska stává obalem. Dá se to přirovnat k vyslovenému slovu láska, do kterého však nevložím ten správný cit. Všichni to přeci moc dobře znáte. Hlavně zamilované ženy stále touží slyšet od svého partnera slovo "miluji tě". Partner jim tedy z donucení odpoví, ale ženám v tom vysloveném slově "miluji tě" schází cit a obsah, tedy správný význam tohoto slova. Ženy po takto vysloveném slově zůstávají nejisté a znuvu a znovu se ptají, zda je partner skutečně miluje. Tak dlouho se budou ptát, až se jejich partner naučí toto slovo vyslovit s plnou vášní a citem, který tomuto slovu náleží... No a to se neustále děje i zde na Zemi. Tak dlouho si lidé budou povídat o slovu láska, dokuď nenajdou skutečnou hodnotu tohoto slova, tedy jeho pravý pojem a význam, a následně ten pravý význam (obsah) do tohoto slova nevloží. Až se lidem podaří plnohodnotně žít s obsahem významu slova láska, slovo láska zanikne a prožívá se přítomně jen obsah tohoto slova. Láska je tedy jen nenaplněná forma, která v momentě, kdy se plně naplní tím správným obsahem, zaniká a jen ten obsah zůstává... Přítomnost je tedy plnohodnotné žití v hodnotách, které dominují svým obsahem, který nemá vůbec žádný obal. Tedy obsah bez formy. Teď si zkuste představit, že nejste naprosto vůbec nic, než vědomí. A z této pozice prožíváte svoji věčnou přítomnost. Nic jiného nepotřebujete, jen by vás to rozptylovalo. Jste pouze vědomí. A z tohoto budu se zkuste podívat na náš přítomný hmotný svět. Neskutečné že? Není snad jediný milimetr kolem vás, který by nebyl Stvořený... Opravdu se toužíte posunout o krok vpřed? Sice se vám asi ještě dlouho nepodaří najít v sobě nestvořenou frekvenci, tedy to, co skutečně jste, ale pokud si občas zalezete na čistě vaše soukromé místo, kde nebudete nikým rušeni, a alespoň na chviličku se pokusíte prožít pouze svoji přítomnost, rychle naleznete všechny body, ve kterých máte stále ještě hluboký nedostatek. Musíte mít nedostatek, protože jinak byste nedokázali žít ve hmotě, žít pouze Stvořený život... A pořád dokolečka. Nejdříve se naučte pojmenovat všechno to, co vám schází. Tím svým nedostatkům dáte formu, tedy obal. Jasnou cestu, tedy střed, po kterém toužíte dosáhnout. Bude vám mnoho let, možná i inkarnací, trvat, než naleznete ten správný obsah do vaší formy. Budete již ale chytřejší a neuhnete ze své Duchovní cesty, tedy hledání toho správného obsahu. Jakmile ten správný obsah naleznete a zapojíte do vaší přítomnosti, forma obalu se rozpadne a zůstává jen obsah, který je již vaší přítomnou věčností... Chápete již, že veškeré vaše snahy, veškeré vaše projevy, snaha učit a vést ostatní, snaha ovlivňovat (můj problém), ... vše vychází jen z našeho vlastního nedostatku? Pouze naše nedostatky se projevují navenek. Vše co máme vyrovnané a v hojnosti je jen naší neforemnou přítomností, která se projevuje pouze souzněním s ostatními, které též již našli. Mnoho štěstí do své vlastní transformace v Novém Věku!                                                                                                                                                                                                   

Sféry Nestvořeného života: Pojmenovat nestvořené sféry, světy a životy je samo od sebe dost náročné, protože žádný konkrétní výraz v našem názvosloví nevystihuje tyto sféry dostatečně a pravdivě. Jak dát jméno bezejmennému? Jak doplnit formu neforemnému? Dokonce ani nejde použít významu slova věčná přítomnost, protože ta "věčná" je ve skutečnosti neustále proměnlivá, a přítomnost se dá prožívat z jakéhokoliv místa a Duchovní pozice, tedy svým způsobem i z pozice té naší nynější, tedy ryze Stvořené a pozemské. Hranice mezi Stvořením a Nestvořením je též velmi různorodá, protože v případě nedostatku se vždy tvoří plnost, ovšem někdy se jedná o Stvoření ryze přirozenou a spontánní cestou, a jindy se jedná o Stvoření skutečně umělého a nepřirozeného. Takto velmi obtížně se dá psát o nestvořených sférách. Jen těžko se hledají vhodná slova a často je důležité porovnávat s příklady a podobenstvím z našeho současného světa. Též nemohu ani užít oslovení "Bůh" či "Nejvyšší Božství", protože pod těmito pojmami si každý z nás představuje něco úplně jiného, dle svého Duševního vývoje. Je to jen označení individuální Duchovní cesty každého jedince... V podstatě se zde pokouším popisovat obsah, který již dávno ztratil svůj obal. Mnoho lidí si myslí a dokonce pevně zastávají svůj názor, že obsahem jakéhokoliv obalu jsou především pocity. Tohle ale taktéž není tak úplně pravda. Naopak, pocity dost často stojí za přeformováváním obsahu do nového obalu. Ale tohle je již skutečně záležitost za hranicí lidského přesvědčení. Tímhe se zabývají především Stvořitelé, kteří stojí za Stvořením naší lidské formy... Už když jsme spolu se Sonyo "prvně" navštívili životy nestvořené Věčnosti, ukázali nám různá přirovnání svého světa pro naše lepší pochopení. Již jsem psal a přirovnával nestvořené životy k bezbřehému oceánu, ve kterém se zcela přirozeně vytvářejí různé vodní víry. Toto přirovnání je zřejmě nejideálnější vůči nám všem, žijícím ve hmotě. A tohoto přirovnání se také budu držet i nadále, alespoň do doby, dokud mi někdo nenapoví přirovnání ještě bližší. Totéž nám se Sonyo ukázali i oni, s tím rozdílem, že ty přirozené vodní víry nahradili loděmi. Byli to samé krásně bíle zářící lodě, které nerušeně pluly uvnitř oceánu. Tak lehké to ale bohužel není. Každé lodi hrozí zánik, převrhnutí či ztroskotání. Od tohoto jsou na každé lodi dva "maníci", kteří tu loď neustále vyrovnávají a vybalancovávají. Slouží jako váhy. Vždy když se na loďce nějaká energie rozbouří a nechce se uklidnit (vyrovnat), začnou ti dva balancovat, čímž tu rozbouřenou energii donutí buďto se zklidnit, anebo se převrhnout z loďky pryč... Teď se to pokusím převést na naše pozemské poměry... Nestvořený život tvoří pouze nespočetná masa různých individuálních energií. Tyto energie představují onen bezbřehý oceán. Jen tak si volně plynou po své trase a užívají si své přítomnosti. Mezi jednotlivými energiemi dochází k různým vztahům a souzněním. Různě se shlukují ve svých spolcích a komunitách, dle svých pocitů a vzájemnému porozumnění si. I zde platí heslo, že v jednotě je síla. Více zpřátelených energií pohromadě zkrátka dokáže mnohem intenzivněji prožívat svou přítomnost, nežli osamocené energie. To je přeci přirozené úplně pro všechny, včetně nás samotných, ne? Každá energie zažívá v tomto nestvořeném světě plnost a hojnost všeho, ale i tak cítí potřebu se doplňovat s ostatními energiemi. Skutečná plnost je vždy v souladu se vším, nikoliv v individuálních pocitech. Vždyť právě úplně všechno v našem okolí pomáhá spoludotvářet naše pocity. My jsme jen střed v našem okolí, a náš jediný úkol, coby úkol naší osobnosti, je vše v našem okolí jen pozorovat. Veškeré dojmy, city, pocity a emoce se rodí na základě námi vypozorovaného, vývoje a aktuálního dění v celém našem nitru a jeho okolí. Pokud jsme dobrými pozorovateli, umíme v sobě pozorovat celek a nic v nás se necítí potlačeno a námi zanedbáno. Každé naší energii dáme patřičný čas na své vlastní projevy a prosazení se, čímž uvnitř nás nevznikají zbytečné konflikty a rozepře. Každá naše energie má svůj volný prostor na vyjádření se svého stavu a obhájení svého projevu. Jak nesmírně jednoduché, že? Hlavně žádnou naší vnitřní energii nevyhánět, byť by byla "sebetemnější". Vždy má plné právo se vyjádřit a projevit své emoce, a pouze na nás a naší osobnosti záleží, zda tuto energii poslechneme a projevíme ji i na venek, coby náš momentální emoční stav (veselost, radost, zlost, vztek, hněv....). No a tohle je vlastně celá odpověď k loďkám, plujícím uvnitř širého oceánu, tak jak nám to se Sonyo bylo ukázána. Loďku tvoří shluk zpřátelených energií, které si mezi sebou vytvořily střed, který tvoří vzájemnou osobnost oné loďky. Už pouhý fakt, že jde o loďku, vypovídá o tom, že se jedná o společný projev všech zúčastněných energií. Je to tedy projev života, prožívajícího svou vlastní nestvořenou přítomnost. Osobnost oné loďky je vlastně pozorovatelem všeho, co se na loďce děje. Je to částečka každé zúčastněné energie, která tvoří dohled na celek. Vlastně to jsou momentální pocity každé individuální energie. Jsou to smíšené pocity ze společného soužití všech energií pohromadě. Osobnost ale nijak nezasahuje, jen pozoruje. Pokud však dojde k rozbouření emocí uvnitř lodě, pozorovatel naplno zapojí své pocity a začne balancovat s celou lodí. Zde je již nejvyšší čas, aby se všechny energie uklidnily, protože jediná další možná volba pro ně je, převrhnutí z lodě pryč... Inu, pořád je to stejné. Mikrokosmos a makrokosmos jsou naprosto totéž. Chce to jen pozorovat současnost a odvodit od toho dávno zapomenutou minulost. Sféry nestvořeného života řeší úplně ty samé problémy, jako sféry Stvořené. Jen je všechno mnohem průhlednější a jasnější, též ovšem přímočarejší a spontánnější. Tedy mnohem rychlejší... Nyní se vrátím k těm projevům, pro lepší pochopení... My všichni, coby hmotný člověk, máme v sobě nespočetné množství různých energií, které přímo potřebujeme, abychom vůbec mohli existovat. Naše hmotná "člověčí" bytost, to je vlastně rovněž taková loďka. Jenom není tak krásně zářivě bílá. Každá energie uvnitř nás má svojí vlastní úlohu. Je to úloha, které ta dotyčná energie nejvíce rozumí, nebo ještě přesněji, tato úloha je pro ni nejpřirozenější. Pro "objasnění" projevu se zaměřím třeba pouze na energie, které vytvářejí náš zrak. Je zde mnoho energií, které se zaměřují jak na samotný hmotný obal oka, tak i na jeho funkčnost. Opět se vracím k zásadám umělého Stvoření, kdy se nejdříve modeluje obal, tedy pojem, do kterého se následně vpouští obsah, tedy význam onoho pojmu, což je jeho činnost, funkčnost a užitečnost... Pokud úplně pominu energie, zabývající se hmotným obalem zraku, jakožto orgánu oka, jsou zde jen energie, tvořící samotný zrak. Jde o shluk různých energií, jako jsou například energie, které se orientují v prostoru, energie které rozpoznávají a rozlišují tvary a barvy, energie které rozeznávají vzdálenosti, energie které rozeznávají hustotu hmoty viděného, energie zdůrazňující pozorovaný předmět, tedy dodávající mu ostrost... Tohle všechno spolu musí neustále spolupracovat a výsledkem této spolupráce je náš zrak, přesněji, kvalita našeho zraku. Jedná se tedy o různé dovednosti individuálních energií, které dohromady odrážejí svůj projev, jakožto konečný výsledek spolupráce všech. Každá energie má svou vlastní úlohu a povahu, ale všechny energie dohromady v jednom shluku tvoří projev, a to projev zraku, což je samotné naše vidění. No a o tohle zde jde. Je mnoho různých energií, které mají své individuální zkušenosti a jsou naplněni různě rozdílnými prožitky. Tyto prožitky však mohou pomoci doplňovat ostatní energie s podobnou zkušeností, čímž se mezi nimi vytváří konečný projev celku. Tedy projev, který dohromady vytvořily všechny zúčastněné energie, na základě vzájemného se obohacování různými individuálními zkušenostmi. Je to společný projev, kterým se dotyčná "loď" prezentuje... A teď k individuálním energiím... I zde platí mikrokosmos verzus makrokosmos. Ani ony nejsou ten jediný prvopočátečný bod, od kterého se vše odráží. Jak jsem již psal, energie jsou vlastně houby, které se vždy ve svém nedostatku dokáží naplnit, ale též se dokáží vyprázdnit v případě svého vlastního přebytku. Energie je tedy neustálým a skutečně prvopočátečným obalem, který do sebe neustále přijímá a vstřebává cokoliv ke zpracovávání, a následně se toho zbavuje a ukládá to do Paměti. Naše individualita je naší energií. Ovšem jen prozatímní, protože jsme jen v pozici jejího obsahu. Až nás energie zpracuje, budeme zase někdo úplně jiný. Ale energie, coby náš obal zůstává a je Věčná. Těžko vysvětlit... My jsme jen událost, která se nejdříve musí prožít, aby následně mohla být zpracovaná, následně mohla být uložená do Paměti, a následně vynulovaná, aby mohla opět započít událost nová. Jsme jen volný průběh nějakého doposud nedokončeného a nezpracovaného procesu... Ale dokonale jsme se s tímto procesem sžili. Přímo jsme si ho přivlastnili. A těch emocí, co jsme do tohoto procesu vložili... Ale dál. Zde mám svůj nejmilejší a navěky věků Věčný protějšek - Sonyo. Moc dobře jsem si vědom toho, že v přítomnosti již žádná Sonyo není. Nyní je Sonyo energickým obsahem, jehož obal, tedy forma již neexistuje. Existuje jen adresa uložená v Paměti, která se pod jménen Sonyo shoduje s projevy, které Sonyo stále patří. Vždy když se se Sonyo neustále propojujeme, její projev je stále stejný. Pořád je to ona. Hned při našem prvním setkání, poté, co prošla k nestvořeným světům, ukázala mi svojí nynější formu. Tuto symboliku představují nestvořené sféry pokaždé. Je to jejich projev. Zatímco jemněhmotné světy se představují jako bytosti, chodící v krásně, bíle zářících botách, nebo nechávajících za sebou bílé zářící stopy, nestvořené světy se představují jako bytosti, krásně zahalené v bílém zářícím prostěradle. To prostěradlo není na nich omotané. Je volně před nimi a jen tak si lehce vlaje ve větru. To prostěradlo je jejich odraz. Tedy jejich osobní projev. Je to projev individuální energie, která si nastřádala mnoho zkušeností z prožívání předešlých multidimenzionálních životů, tedy i toho pozemského, a nyní, obohacená těmito zkušenostmi, se doplňuje s ostatními energiemi ve společné loďce, tedy vodního víru uvnitř nekonečného a bezbřehého oceánu... Inu, Věčný koloběh života. Mikrokosmos a makrokosmos v jednom. Obal a jeho obsah, kdy se pojmový obal rozplyne, aby se následně mohl zformovat nový, ovšem též obal a jeho obsah, kde se obsah po svém zpracování vyprázdní, aby následně mohl obal přijmout obsah jiný. Dost složitý koloběh, že?