Reálné prožívání Nestvořeného života

Reálné prožívání Přítomnosti Nestvořeného života: Zde mohu pochopitelně především rozepisovat různé zážitky ze vztahu mezi mnou a Sonyo, i když se občas představili i mnohé další z tohoto světa. Poté co skončil boj o Tzolkin a všichni přešli k jemněhmotným sférám, byla zde velkolepá oslava, která na mé pozemské poměry trvala skoro celé dva dny. Nebylo to žádné dopředu nahrané či uměle vytvářené divadlo pro rozvoj mé představivosti a fantazie. Byla to opravdu reálná oslava, které se aktivně a přítomně účastnili všichni. Byla to však oslava čistě pocitová, ovšem vskutku velkolepá. Na naše pozemské poměry by však byla tuze chudá. Jemněhmotné světy vám nemohou na přivítanou vystrojit hostinu, pověsit balónky, uspořádat hudební kapelu a taneční sál... Vše je zde jen o pocitech, které však plně souzní s daným. Když jsem doprovázel Tzolkin přes bránu k jemněhmotným světům, držel jsem při tom Sonyo za ruku. Za námi šli obrovské davy různých bytostí. Jen jsme prošli bránou, snad jako úplně první nás přivítal Kryon, spolu se Sigenem (můj průvodce), a těmi nejbližšími, co nás celou tu dobu doprovázeli. Podíval jsem se na Sonyo a uviděl jsem jen žížnivou čáru, jak přímo letěla jim všem do náruče pro obejmutí a přivítání. Jemněhmotné světy nám představovali, způsobem pouličních tržnic, různé rozdílnosti mezi multidimenzionálními a jemněhmotnými rovinami. V podstatě okamžitě vyšli najevo příčiny našeho pádu do multidimenzionality. Každý si zde mohl vyzkoušet všechno to, co ve hmotě my všichni děláme, aniž bychom nad tím nějak přemýšleli. Tzolkin konzumoval především pivo a z piva se nejčastěji krká, takže si hned mnozí vyzkoušeli právě krkání. Kolem mně to jen krkalo. S velikým zájmem nám Kryon ukazoval toaletní papír a jásal do toho - "suvenýr". Zde jsem se musel smát i já. Neuvěřitelné, jak všechny světy, které žijí jen díky tomu, že konzumují život jiného, řeší trávicí potíže a vyprazdňování prakticky všude stejně. Velice mě dojalo, když si mě vzal jeden muž, který pocházel od Tzolkinu stranou. Nejdříve mi řekl, abych ho následoval někam do ústraní, kde budeme mýt více soukromí, a tam mi začal děkovat. Pochopte to, když po mně chce někdo zde na Zemi, abych ho následoval do soukromí, většinou očekávám pořádnou ránu pěstí či loupež. Takto navyklý a tím i "připravený" jsem ho následoval plný obav a rozpaků. Jaké to bylo pro mne obrovské a dojemné překvapení, když mi začal děkovat. Pak už jsme se jen objímali a děkovali si se všemi. Dostal jsem však i jeden negativní ohlas, a to od ženy, která též patřila k Tzolkinu. Ta mi vyčetla, že pro ni byl přehlednější život v materiálnu. Dlouho jsem se domníval, že tato výtka jen symbolizovala druhou stranu jedné mince, nebo to, co zde všichni označují za rozmanitý orchestr. Po delší době jsem se proto s touto ženou opět spojil. Bylo to v období, kdy již i ona plně prožívala nestvořenou přítomnost. Velice mě polichotilo, když mi zdělila, že to v té chvíli myslela opravdu vážně. Byl to však jen takzvaně "krátkodobý úlet". Se svým současným životem je plně spokojená... Se Sonyo jsem se setkal až ten druhý následující den velkolepých oslav. Celou tu dobu ji nikdo nechtěl pustit, jak moc jí objímali. Vždyť právě ona zvládla a sehrála tu nejdůležitější roli pro přechod Tzolkinu. Opět jsme se pozdravili a objali, ale ona se se mnou smutně opět začala loučit, a to slovy: "Vždy na tebe budu myslet a nikdy tě nepřestanu milovat. Teď mě ale musíš nechat jít". Dodala, že si "Pán"  nepřeje, abychom se nadále na sebe napojovali, protože bych jí mohl dost poškodit. Tady jsem se snad emočně cítil vůbec nejhůř. Zaujalo mě ale, že i zde, v tomto světě, osluvuje někoho "Pán". Řekl jsem jí, že pokud se nachází ve světě, kde i nadále uctívají Pána, jakožto nadřazenou autoritu, není to ten správný svět. Požádali jsme Pána, aby nás k sobě pohostil. Vzali jsme se se Sonyo opět za ruce a prošli další bránou. Tahle brána byla ale opravdu velmi citlivá. Byla spíše zelené barvy a připomínala naše sluchové ústrojí. Spousta velmi citlivých "chloupků", které nás neustále objímali a tím zjišťovali náš skutečný stav. Když jsme touto bránou prošli, dívčím hlasem se jásavě ozvalo "Ježíš! Oni se dostali až sem!". Pochopil jsem tedy, že ta brána nás pustila až sem, ale klidně nás mohla vypustit zpátky k jemněhmotným sférám, kdybychom neprošli. Zaujalo mě ale, že se zde ozývají převážně dívčí hlasy. Trochu zvláštní na to, že tuto sféru ostatní nazývají "Panem, či Bohem", tedy mužem... Hned na úvod nám představili nestvořenou sféru právě těmi loďkami, které volně plují uvnitř bezbřehého oceánu (jak jsem již popisoval v jiných článcích víše)... Sonyo si k sobě přitáhla všechny ty bytosti, se kterými jsme prošli... Co se mě osobně týče, myslím, že jsem měl pozemsky odejít v zimním období, mezi prosincem 2012 a únorem 2013. V tomto období byla Sonyo ještě součástí Tzolkinu. Sonyo mi mnohokráte ukazovala mou smrt. Byli i velice silná období, kdy jsem se už se všemi nejbližšími rozloučil a jen jsem čekal. Věděl jsem, že můj odchod nebude přirozenou cestou. Viděl jsem na sněhu svojí krev. Čekal jsem tedy nějakou srážku s autem či tak podobně. Vše však bylo podmíněno právě tím sněhem, což bylo mířeno právě k památce na Sonyo, která zde na Zemi, ještě jako Sarah, nadevše milovala sníh, který se jí také stal osudným. Jak však všichni víme, v Praze v tomto období zrovna moc sněhu nebylo. Došlo k změnám. Především pak právě onen přechod Tzolkinu k dalším sférám. Dodatečně mi bylo zděleno, že zde na Zemi mám ještě jednu velkou "převaděčskou" úlohu. Má pozemská pozice se však podstatně změnila. V podstatě jsem "oni" žijící zde na Zemi. Co se mého převaděčství týče, jsem jako strojvůdce lokomotivy obrovského a dlouhého vlaku. Trasa mých kolejí je jasná. Čekám však na to, až ke mě začnou přicházet zájemci o svezení. Až přijde ten správný čas, já tím vlakem odjedu. Moc dobře vím kam pojedu a jak se tam dostanu. Záleží však na tom, zda tím vlakem odjedu jen sám, nebo zda přeci jenom ke mě nenastoupí nějací zájemci. V podstatě jen čekám na úplné probuzení většiny, či nejlépe všech... Dost velikou roli stále hraje i "Plachta", která též pomáhá převádět. Nejdříve ale přijde pořádný pád. Sáhnutí si až na samotné dno. Zde budu mít roli "utěšovatele". To vybrali toho pravého, že? Naštěstí na to nebudu sám, protože se probouzí více lidí. Nic ale není předem jasně dané a přítomnost může stále ještě mnoho dohod změnit... Co se Sonyo a především sněhu týče, když začal padat sníh a já o tom vyprávěl Sonyo, zdělila mi jednu moc zvláštní podobnost: "Igačovo moudro: Současné stavy Země je podobné, jako dočasné zasypání antrepalínové vložky (možná vločky?)". Luštění tohoto mimozemského moudra již nechám plně na vás... Ale dále k prožívání nestvořeného života. Jednou Sonyo vymodelovala maličkou kuličku a oznámila mi: "Nemáš ani zdání, co tato kulička všechno v sobě nese". Ještě o něco dříve mi Sonyo ukázala, že řeší problematiku rozmnožovacího ústrojí nás všech zde na Zemi, ale vůbec ve vesmíru. Tohle všechno navádí k tomu, že nestvořené sféry stojí za Stvořením všeho. Zvláště to rozmnožovací ústrojí vypovídá o řešení na přímých detailech při Stvoření. Opět se zde vracím k tomu co jsem již psal, a to, že "vyšší" sféra vždy musí reagovat na podněty té "nižší" sféry. Myslím si však, že z pozice prožívání Věčné přítomnosti není možné přímo aktivně Tvořit. Jen pomáhat radou a s rozhodnutím těm "nižším"... Další krásnou věc, kterou mi Sonyo ukázala, je cosi jako "černá izolepa". Tohle mi často ukazuje, když mě například "zkouší". Nestvořené sféry dokáží svůj čistě zářivě bílí odraz přelepit černou páskou, čímž maskují svůj původ a mlží o svém světě. Často, když jsem se Sonyo ve spojení, ptám se jí na to, zda právě při tomto spojení použila svou černou izolepu, nebo je spojení v pravdě. Ona se mi jen směje a ani mi na to neodpovídá. Zde si já musím uvědomit význam pojmu "důvěra". Důvěřuji tedy mému spojení se Sonyo, nebo nedůvěřuji? Zkrátka to již vůbec neřeším... Nestvořené životy prožívají jen svojí přítomnost, ale občas se dokáží v Paměti vrátit k již prožitému. Tohle mi Sonyo ukázala na konkrétním příkladu. Jednou jsem si udělal s mojí matkou výlet do Pražských Lysolají. Když jsme se pak vrátili z vydařené procházky, vzpomínali jsme na to, co všechno jsme tam zažili a viděli. A zde jsme se trochu různili v detailech. Já a můj úhel pohledu, verzus má matka a její úhel pohledu. Vyprávěli jsme si ten samý příběh, ale každý z toho svého pohledu. Stalo se mi, že jsem se musel vrátit v paměti ke konkrétní události, kdy jsme po cestě potkali další výletníky a začali jsme si s nimi trochu povídat. Ty výletníci jsou pro nás zcela neznámí lidé. Jen jsme se s nimi na chviličku dali do řeči. Následně jsme se rozloučili a rozešli každý svojí cestou. Zde se mi připomněla Sonyo. Co by se například stalo, kdybychom je někdy za delší dobu opět potkali, a oni si na nás plně vzpomněli? My jsme to z té naší pozice brali jen jako povrchní a náhodné setkání. Co kdybychom se ale opět potkali a oni s námi chtěli uzavřít mnohem přátelštější vztah? Nejdříve bychom si museli připomenout ten čas, kdy jsme se potkali v Lysolajích poprvé. Museli bychom si vzpomenout na všechno, co jsme tam spolu dělali a jaké jsme při tom měli pocity. A právě toto je onen návrat v Paměti. Prožíváte si přítomnost plnými doušky a při té příležitosti neustále potkáváte nové a nové sousedy. Mnohdy jsou to jen letmé návštěvy bez hlubšího poznání. Může se vám ale stát, že se po delší pauze opět setkáte a budete se chtít více zblížit. Zde hrají velikou roli právě vaše vzpomínky a vybavování si té první společné návštěvy. Pokud jste toho v sobě moc neudrželi, musíte se v Paměti vrátit do doby, kdy jste se spolu viděli prvně... Právě o tomhle jsou veškeré návraty v čase prostřednictvím Paměti Univerza, které neustále musejí absolvovat nestvořené životy... Samotná Paměť se mi představila takto: "Jste na TV, ale zklouznete se, jestli mě milujete". Komunikace s Pamětí je vždy velmi veselá, protože spolu s tímto jejím projevem se mi okamžitě ozvali i "děti Tabákiras a Širákas", a já nejednou nevěděl, k jakému projevu tyto děti zařadit. Oni si se mi též chtěli jen představit. Shodou okolností v tu dobu též brouzdali Pamětí a nelezli jsme společný frekvenční kanál, takže se na mě také přišli podívat... Jsou to opravdu úžasné a nezapomenutelné zážitky, pokud se dostanete k frekvencím, kdy s vámi může zcela otevřeně komunikovat opravdu kdokoliv.