Jemnohmotné Sféry a Světy

Jemnohmotné Sféry a Světy: Jemnohmotné žití je reálně snad nejvíce rozšířené, avšak pro naše lidská hrubohmotná těla a jejich vědomí jen obtížně vysvětlitelné. Ještě není čas na toto téma, nesetká se to s pochopením, ale alespoň podstata a základy... My, jako lidé, žijeme a prožíváme hrubohmotná těla. Již jsem se setkal s názory, že hmota vůbec neexistuje a reálně je to jen iluze. Žijeme tedy absolutní iluzy o našem hmotném životě zde na Zemi, ale i v celém vesmíru... Tohle ale není tak úplně pravda. My neprožíváme iluzy hmoty. Hmotu jsme si sami stvořili, ale ani to není tak úplně přesné, jelikož tvar a proporce našeho lidského těla Stvořili jiní, Vědomí jiné než je naše lidské. Pravda, hmota je jen časově omezená biologie, která jako živý organizmus vzniká, ale hned po svém opotřebování zaniká, rozkládá se. Z pozice Věčnosti je hmota úplné nic. Vědomí Věčnosti se jen obtížně nalaďuje na hmotu. Je to pro ni podobný zážitek, jako když se nám občas před očima mihne nějaká malinkatá muška. Sotva ji stačíme zpozorovat a zaregistrovat, natož do ní vložit své vědomí. Ale i tak je to hmota... Naše úplně prvopočáteční žití je absolutně nehmotné, což znamená, že je Nestvořené. Je to naše skutečná domovská podstata, kterou nám nikdo nikdy nemůže vzít. Jen skutečně to, co doopravdy jsme. I kdyby ve vesmíru existovali ti vůbec nejlepší zloději, lupiči a bandité, seberou nám úplně všechno, co reálně naše nikdy nebylo a nebude, ale nikdy nám nemůžou vzít naší nestvořenou podstatu, protože ta se vzít nedá. To co doopravdy jsme, není možné vzít, ukrást, zničit, zabít, spálit, rozebrat, přetransformovat, změnit, poškodit, pošpinit, znečistit... Klidně nám mohou vzít náš dům. To nejsme my. Klidně nám mohou vzít náš pozemský život. To nejsme my. Klidně nám mohou vzít naší nevinnost. Ani to nejsme my. Mohou nám vygumovat paměť, vzít celou naší DNA, naší historii, zrušit Posvátnou Geometrii a rozložit tak naše tvary a těla, vzít naše Světlo - ani to nejsme my!!!, fotony, hmotné (zhmotněné) smysly... Nic z toho my reálně vůbec nejsme. I kdyby to byli upíři a vysáli z nás veškerou naší energii, radost, veselost, dobrou náladu, jakoukoliv emoci, štěstí či šťastnost, moudrost, hravost, zvídavost, trpělivost, učenlivost, tedy všeobecně nehmotnou realitu okolo nás... Nic z toho nám nepatří, my to nejsme. Tohle všechno je "jen" Stvořené. Není to naše skutečná a Prapůvodní, domovská podstata. Všechno co je Stvořené se nám dá vzít, ale nikdy nám nevezmou to, co je pouhým naším základem, to, co nikdy nikdo nestvořil, nepodílel se na jeho vzniku či výrobě. To se vzít opravdu nedá. Cokoliv, co je Stvořené, je vlastně naše nárokování, chtění, potřeba, doplněk, zjednodušení, nebo naopak složitost, něco navíc, co nám reálně nepatří. Je dobré si tedy uvědomit, jak se doopravdy cítíme a co reálně prožíváme. Pokud cítíme, že nám někdo, něco bere, vysává z nás energii, kazí nám náladu, nutí nás nebýt šťastní, vyvolává v nás strach či obavy, různé pocity... nic z toho nejsme skuteční my. Je to jen naše chtění, což je totožné s naším nárokováním. Pokud cítíme, že jsme se již konečně doopravdy našli, že tvoříme jen to co sami upřímně chceme, že vyzařujeme jen samé světlo lásky a hojnost, že se upřímně radujeme ze svého života, ..a pak někdo přijde a třeba jen na chviličku nám to vezme, nejsme to my, nenašli jsme svojí prapůvodní podstatu. Pouze jsme se ztotožnili s nějakou iluzí, chtěním, tužbou, přáním, snahou být někým. Nikdy nemůžeme být tím, kým chceme být, nebo tím, koho ze sebe toužíme udělat. Potom se jedná o vědomí našeho hledání dokonalosti (psal jsem o tom jako o světech "Narcis"), ovšem nikoliv o vědomí naší přirozenosti, spontánnosti a pravdivosti. Až pak budeme jednou konfrontováni s lekcí pravdy a pravdivosti, nekompromysně nám to všechno vezmou, protože to nejsme my. Jediná šance, jak utéct před konfrontací s pravdou, je ego. Tedy úmyslná zaslepenost před pravdivostí a spontánností... Uvedu snad ten nejčastější a nejběžnější příklad: Naše Duše ví, že již dříve někomu projeveně ublížila a nechce již nadále nikomu ubližovat. Do našeho projeveného lidského vědomí pak vloží záměr být lepším člověkem. V tu chvíli je to naše inkarnační poslání, tedy náš úkol pro tento konkrétní život - být lepším člověkem. Měníme se, učíme se odolat a nereagovat ve zlobě a stresu. Ale nejsme to my. Učíme se blokovat naší spontánnost, která stejně jednou vybuchne v návalu našeho vzteku... My se nesmíme snažit být lepším člověkem. My se musíme naučit žít naší přirozenost a spontánnost s ostatními lidmi v harmonii a souladu. Jen tak budou naše Duše volné, svobodné a neomezované. Pokud se však snažíme chovat přirozeně a ostatní lidi se nám za to smějí, je to špatně. Tolik věcí se ještě musí změnit... Potíž je v tom, že naše Duše jasně pozoruje, co my, coby projevení lidé, děláme, jak hnusně se jeden k druhému chováme. Ta Duše se pak za náš lidsky projevený výkon stydí a nevěří si. Proto se touží raději změnit. Jenže to není její přirozeností. Chápete už příčiny našeho Temna a Nevědomí? Netýká se to jen nás, coby projeveného člověka, ale i naší Duše, která se za náš lidský ego-výkon stydí. Uvědomte si, že my všichni jsme projevenou vizitkou naší Duše. To jak se zde na Zemi ve svém egu chováme, naší Duši velice citově bolí a zraňuje. Jak ráda by byla na nás pyšná. Je důležité z ega vyjít a naučit se jí opět slyšet. Věřte mi, já jsem mockrát v napojení pozoroval, jak se Duše umí stydět. Právě to je náš pád, naše Temno. Chápete už, proč se tolik zlobím? Naše Duše žijí ve Věčnosti. Opravdu chcete, aby se mezi sebou zdravili formou: "Jé dobrý den, vy jste byl ale vystrašený, když jsem vás podřezával. A jak moc jsem si na vás pochutnal. A co vy, musela jste tolik křičet, když jsem vás mučil a znásilňoval?"... Uvědomte si prosím, že tohle všechno se nekompromisně zapisuje do Vědomí naší Věčnosti, jako pravdivá vizitka o nás samotných a již nikdo to z nás nesmaže. Věčně s touhle hanbou budeme muset žít, dokud se nám ji nepodaří úplně vyčistit, zpracovat a uvolnit... V jednom z channelingů od Katky mi přišla zpráva, že Nestvořené životy používají třicet osm pračástic nestvořeného, ale zatím jsem se touto informací neměl moc čas se do hloubky zabývat... Sonyo, poté co prošla k Prapůvodu, mi jednou ukázala sílu toho, co tento náš Prapůvodní domovský život dokáže. Doslova jsem se rozplýval ve smyslném Vědomí. Je to Vědomí, které si plně a smyslně vychutnává prožívaný život. Skutečné žití v přítomnosti (přítomný okamžik), je dokázat vložit do této přítomnosti všechny naše nezhmotněné smysly a pocity. Se Sonyo jsem neustále v kontaktu, napojený a spojený, ale poté co prošla k Prapůvodu s ní již nejsem absolutně propojený, tak, jak jsme byli na Tzolkinu, jako jedno jediné tělo a společné Vědomí. Vysvětlila mi, že se se mnou opět brzy propojí, ale pro Zemi to bude znamenat to nejčistší a v naprosté pravdě, Prapůvodní, co k Zemi přijde. Země se tak naplno propojí s Prapůvodem našeho žití. Prapůvodní sféry již na Zemi nějakou tu dobu působí, a je to právě díky otevření těchto sfér z úrovně pozemského života. Nepřijímejte je však, pokud na nestvořené (nenárokované) žití nejste připraveni. Mohli byste si pak přitáhnout-přivolat lekci, kterou neustojíte... Vpád do Jemnohmotného života již je o jisté formě nárokování. Pokusím se to přiblížit ke stavbě cihlového domu: Každá cihla je přirozená a ryze individuální bytost. Mají mezi sebou absolutní volnost a svobodu. Pokud se však chtějí nějak propojit, dobrovolně si tu svobodu vezmou. Aby se pak mohli spojit, potřebují něco (prostředníka), který je k sobě pevně připojí, tedy v případě cihel maltu. Cihla zde pak představuje spontánní přirozenost, "Prapůvod" a malta mezi nimi již je "Stvořené"... Stvořitelé a různé sféry hmotu nejčastěji připodobňují ke kanálu, tunelu, ale mně se nejvíce líbí přirovnání k houbě, jak jsem již několikrát psal a přirovnával, tedy houba například na mytí nádobí. Skrze takovouto houbu neustále teče a protéká voda (energie). To je přeci její přirozenost, od toho ta houba je. Pokud správně pracují její přirozené vlastnosti (jemnost-domovník, emoce-prožitky, mysl-zpracovávání a paměť-odložení, uvolnění zpracovaného), potom se ta houba neustále sama přirozeně ždíme. Voda (energie) jí neustále protéká-prochází, houba tu vodu-energii prožívá, zpracovává a uvolňuje zase ven, pořád dokola. Nezadržuje tu vodu-energii v sobě. Stejně jako slinivka (jiné přirovnání po mně nechtějte, i když uznávám, že se daleko častěji přirovnává k děloze a lůnu), je neustále vlhká, ale není mokrá. Pokud však její přirozené vlastnosti nepracují správně a houba tu vodu-energii v sobě drží, stává se nasycenou a její jemnohmotná podstata houstne, tedy hrubne (až hrubohmota)... Podobně pracuje přeci i naše srdce, které neustále do sebe přijímá krev a hned ji zase pumpuje dál do oběhu našeho těla. Kdyby snad srdce toužilo, nebo z nějakého důvodu svého poškození muselo v sobě tu krev zadržovat a nepouštět jí dál, byla by to přirozeně katastrofa, konec všemu... Na jemnohmotné úrovni ta houba může představovat třeba i naše hmotné tělo. Je to základní podstata hmoty. U jemnohmotných těl ta energie tím tělem jenom volně prochází. Toto tělo je využíváno výhradně jako právnická osoba. Je to adresa, kterou volně procházejí veškeré energie. Je to pocitové tělo bez konkrétního majitele, které však mohou obývat úplně všichni. Energie se v tomto těle nezadržuje, má úplnou volnost. To samé tělo máme i my všichni s tím rozdílem, že jsme do tohoto těla vstoupili fyzicky. Skrze houbu prochází voda, a tím ta houba je živá, ovšem právnickým životem. Houba představuje jistý prostor, hranici, kterou ta voda prochází. Pokud však je záměrem propůjčit té houbě fyzický život, ta voda se v té houbě musí zadržet. Stejně jako u vany, musí se zašpuntovat všechny možné průchody, čímž se vytvoří pevná nádoba, která tu vodu v sobě zadrží, též jako hráze a břehy. Stát se součástí té houby a začít cítit a prožívat totožně s tou houbou, jako jedno tělo. Dát do houby své city a pocity a prožívat je skrze tu houbu. Tohle je jedno z "tajemství" Stvoření našeho života... Víte o tom, že člověk, stejně jako zvířata, rostliny a vše Stvořené, má své Původní právnické tělo? Toto tělo vypadá úplně stejně jako my (hlava, tělo, dvě ruce, dvě nohy...), a právě toto tělo se obtisklo do našeho lidského vzhledu a tvaru. Reálně je to tělo ženy, každý Stvořený druh má své právnické tělo ženského pohlaví (právě proto to přirovnání k lůnu a děloze)... Do mého pokoje vlezly ze zahrady myšky a už se jim nechce ven. Už se dokonce stihly i v mém pokoji rozmnožit. Samozřejmě jsem se okamžitě vyptával různých sfér, jak k nim mám přistupovat a jaké škody mi mohou napáchat. Spojila se se mnou právě myší královna (právnické tělo myší), která mi mnohé vysvětlila. Tu hlavní myšku, která mi do pokoje vlezla jako první, úplně všichni nazývají hrdinka. Dozvěděl jsem se, že z jara mi všechny myšky z pokoje odejdou, a ta hrdinka začne plnit své myší poslání... Toto bylo však mé první setkání s myší královnou, díky čemuž jsem se začal o tyto právnické bytosti zajímat. Ona není jen "tiskovou mluvčí všech myší", ona je i společným vědomím všech myší. S lidmi je to stejné. Máme společné kolektivní myšlení a vědomí, které vychází z právnického člověka. Není to tak docela náš Bůh, i když nás Stvořil a je naší Duchovní cestou. Stvořitelský záměr je mnohem hlubší, než "jen" právnické Prvopočáteční tělo. Je to naše královna, která reguluje naše lidské společenské myšlení, dala nám rozsah lidského Akášického Vědomí, a pochopitelně nám dala-propůjčila tvar a tělo člověka. Často se u nás mluví o jemnohmotných aurických tělech, které neustále obklopují naše hmotná těla. Toto však není to ono právnické tělo člověka, o kterém zde píši. Aurická těla jsou součástí naší Duše. Z pozice Prožitkového centra je toto lidské právnické tělo jen jednou z nespočetně mnoha atrakcí a možností... Tohle je však otázka skutečného Stvoření a Stvořitelství, což je však pro lidské možnosti vědomí a pochopení stále ještě zahaleno závojem tajemství... Antihmotné životy se nejčastěji ztotožňují se Světlem, ale jak jsem již napsal, Světlo Nestvořeného života je úplně normální přirozené světlo vycházející z aktivity, zatímco Stvořené Světlo září na míle daleko. Takové Světlo budí pozornost a vášně celého okolí, ale není přirozené a v pravdě. Může to být jen emoční předvoj k možné či hrozící živelné pohromě. Pravdou ale je, že tohle Světlo může prorazit lidské ego a sjednotit tak lidstvo, protože lidské ego na tuhle Světelnou záři reaguje a touží po ní, chce se jí stát, chce být také tak dokonalé...