Paměť Univerza

Paměť Univerza: Paměť do sebe ukládá úplně všechno, co prochází myslí. Právě mysl je skutečným správcem Paměti. Od Paměti se dále odvíjejí další vymoženosti, jako například fantazie. Sama mysl však disponuje obrovskou představivostí a obrazností. Pokud mysl pracuje správně, zaměřuje se výhradně na reálnost. Čím méně indicií však emoce mysli donesou, tím více mysl tápe a zachází do možností představivosti a obraznosti, kdy se reálné pouze odhaduje, avšak často může přijít Stvořené. Zde je tedy základní pojem významů „reálné“ a „stvořené“. Vše pochází od mysli, avšak vždy záleží na tom, s čím vším vlastně doopravdy mysl pracuje. Pokud má mysl dostatek materiálů ke zpracování, potom se drží skutečného a reálného, pokud však emoce mysli nedodají dostatek, mysl začíná tvořit a vychází z představivosti. Z tohoto všeho však mysl vytváří individuální osobnost. Někdy jde tedy o osobnost skutečnou a reálnou, jindy jde o osobnost stvořenou z představivosti. Právě mysl dotváří konečné vědomí dané osobnosti. Pokud mysl vychází z reálného, vědomí osobnosti je úplné a přirozené, pokud mysl vychází z představivosti, vědomí osobnosti je stvořené. Tohle všechno se však ukládá do Paměti Univerza jako zpracované myslí. Paměť je uložiště, které slouží úplně všemu živému, aby sem odložili to, co již není přímo jejich. Tedy břemeno, které jim brání ve volném a plynulém pokračování dál. Pro toto dané je však velice důležité, aby vědomí dané osobnosti moc dobře vědělo, co k ní nedílně patří, a co je jen „příživník“. Opět je tedy velice důležité, jaká osobnost k Paměti přistupuje a co do ní odkládá. V samotné analýze osobnosti jsou tedy jednotlivé vlastnosti patřící jemnosti a vnímání, emocím a pocitům, a mysli. Pokud tohle všechno funguje plynule a spontánně, osobnost je reálná a nehmotná. Pokud některé vlastnosti zažívají vlastní nedostatek či naopak přebytek, osobnost je stvořená z představivosti mysli. Zdravá osobnost moc dobře o sobě ví, zná své rozměry, a vše co k ní nepatří přímo, odkládá do Paměti. Žádné břemeno si nenabaluje. Osobnost, která vznikla na základě představivosti mysli, zažívá neustálé vnitřní boje, stále uvnitř není někdo s něčím spokojený a plně ztotožněný, naopak si většinou z Paměti půjčuje a často pokládá za své vlastní a jemu samotnému mnohem přirozenější, než to představivou myslí jemu navrhnuté. Takováto osobnost si na sebe neustále nakládá cizí břemeno, a je jen otázkou času, než se přímo sžije s hmotou a multidimenzionalitou. Paměť v každém případě hraje klíčovou roly všem. Osobnost je ucelené vědomí, které neustále s Pamětí úzce spolupracuje. Každá osobnost přistupuje k Paměti s trochu odlišným přístupem, čímž se právě v Paměti zrodili frekvenční rozdílnosti a frekvence jako takové. Dlouho jsem se snažil přijít na to, co vlastně do Paměti ukládají nehmotné světy. Přímou odpověď jsem nikdy nedostal, ale když jsem se mnohdy ptal Sonyo na její pocity z nehmotného světa, ukázala mi například krásně modrý obláček, který jen zářil a volně plynul v její blízkosti. Sonyo z něj nemohla pustit oči. Úplně jí ten obláček fascinoval. Dále mi však ukázala své myšlenkové a pocitové pochody, které zažívala ještě zde na Zemi, později na Tzolkinu, ale i mnohem dříve, než se na Zemi inkarnovala. Tohle všechno jsou nabyté a prožité zkušenosti, které má Sonyo uložené v Paměti. Tohle všechno může posloužit komukoliv jako příklad, ale i jako příběh, se kterým se přímo sžije. Přestože to Sonyo sama přímo doopravdy prožila, již to její vůbec není. Je to volně uložené v Paměti všem a všech. Kdyby si to nechala pro sebe, bylo by to jen její břemeno, které by neustále ssebou vlekla jak těžkou kouli na noze. Takto se však dá Paměť Univerza pochopit jako konečný a ucelený pojem. Všichni moc dobře víme, kdo jsme a co je náš skutečný život. Do Paměti odkládáme úplně všechno, co sami prožijeme. Život je jenom náš, ale to co doopravdy v našem životě prožíváme, to musíme vždy uvolnit a dát uložit do Paměti. Je však důležité, aby pokud možno toho bylo co nejvíce opravdu zpracovaného a dotaženého do konce. Mnohokrát zažíváme něco, za co nejsme zrovna moc pyšní a sami se za to třeba stydíme a pokládáme to za naše totální selhání. Vůbec nevadí. Nemusíme to ventilovat hned mezi ostatní lidi, kteří to nikdy nepochopí a jen se nám vysmějí a rozšíří to dál pomluvami. Jen je důležité to v sobě vůbec nedusit a pustit dál, třeba právě vesmíru, nebo jako král Midas vrbě. I velice bolestné vzpomínky však musíme v sobě otevřít a snažit se je myslí pochopit a zpracovat. Pokud nám třeba někdo ublížil, musíme se myslí snažit vcítit i do jeho pocitů a jeho úhlu pohledu. Je důležité to v sobě zdárně uzavřít a uvolnit. Naše mysl se musí znovu naučit vycházet z reálného. Tolik jí naše emoce poškodily a ublížily. Mysl se potřebuje opět vzpamatovat a vše zpracovávat. Rozjařené a sebestředné emoce musejí mysli ustoupit a dovolit jí volně pokračovat ve svém. Až se mysl vzpamatuje a opět začne zpracovávat, potom teprve se naše osobnost může přiblížit k reálnému a opustit smyšlené, stvořené a představivost. Mysl nám opět musí začít věřit. Dokud se toto nestane, jsme v pasti prožívaného života, který vůbec není náš, a není ani reálný, jen uměle stvořený. To mysl jen stále ustupuje našim sebestředným emocím a my jen dál upadáme do propasti stvořeného a nereálného… Už vás někdy napadlo, jak strašně moc si v projeveném světě dokážeme vzájemně ublížit? Vítejte v realitě, tohle vědomí o nás samotných si ssebou poneseme již navždy do Věčnosti, a i když to uvolníme do Paměti, navždy v ní bude již uloženo, že v projeveném životě umíme být sobě navzájem odporné zrůdy. Možná se pak ve věčnosti budeme dlouho sami sebe bát projevit… Mimochodem, tohle je jedna z „mých“ posledních současných myšlenek, kterou neustále vypouštím do světa multidimenzionality a ke Stvořitelům…