Světy Jemněhmotné

Světy Jemněhmotné: 1.Světy Jemněhmotného a pro nás Původního života: Tyto světy se již odloučily od světů prapůvodního a nehmotného života. Příčinou jejich oddělení je právě ta změna frekvence, tedy změna společné vůle a cesty. Věci se zde mají následovně. Když se nějaká emoce až příliš rozvášní, vždy tím utiskuje všechny okolní emoce a vlastnosti. Když je někdo až příliš moc živý, veselý, spontánní a radostný, přitahuje k sobě spousty pozornosti svého okolí, ale upřímně, nedává moc prostoru k vyjádření se či projevení se ostatním. Obojí je samozřejmě chyba. Došlo tedy k vytvoření hned dvou světů, které trápí společný problém. Ti až příliš veselí se stali světem nadbytku, a ti utiskovaní se stali světem nedostatku. Je to jedna z nejstarších vesmírných zákonitostí, tedy vah, kdy nadbytek jednoho vždy ubírá druhému. Zatímco pro nás prapůvodní světy nehmotného života mají rovnováhu ve své plnosti, hojnosti a dostatku všeho, tyto světy jemněhmotného života mají vzájemnou nevyváženost. To ale není nic oproti světům multidimenzionálním… Oba Jemněhmotné světy se musely odloučit od prapůvodního života a staly se tak pro nás světy původními. Základní společnou frekvencí těchto světů je individualita, která v multidimenzionálních světech přerostla v sebestřednost. Když jsem se teď na oba světy jemněhmotného života napojoval, moc hezky mi ukázaly přirovnání spolupráce obou světů. Ukázaly mi nůžky. Jsou to dvě oddělené funkční části, které, aby mohly stříhat, musejí se spojit dohromady v jeden celek. Zatímco noži stačí jenom jedno společné funkční ostří (nehmotné světy), nůžky mají společné funkční ostří hned dvě, které k tomu, aby mohly dobře stříhat, musejí být neustále připoutáni k sobě. Oba jemněhmotné světy neustále drží při sobě a zánik jednoho světa znamená též zánik světa druhého, protože již neplní společnou funkci. Je to společný směr, tedy vůle obou světů, kdy spolu dohromady ve spojeném a sloučeném svazku tvoří společnou činnost. Jeden bez druhého být přirozeně nemůže. 2. Frekvence Světů Jemněhmotného života: K těmto frekvencím se již hmotný člověk může mnohem snáze napojit, protože jeho citlivost a jemnost již dokáže tyto frekvence dostatečně zachytit. Jsou to již frekvence, které vysílají své potřeby, a tím i kódy o svém původu. Něco takového prapůvodní světy vůbec nevysílají. Světy svého nadbytku cítí potřebu se rozdávat, čímž se přirozeně zbavují své přeplněnosti. Právě tyto světy k nám vysílají hromadu nádherných, blahodárných a především léčivých energií. Jsou to energie s frekvenčním kódem: „přitáhni si mne k sobě a pomůžu ti“. Světy svého nedostatku k nám moc svých energií neposílají. Alespoň jsem mnoho takovýchto energií v přímém seslání zde na Zemi nezaznamenal. Velice mnoho těchto jejich energií k nám však dochází prostřednictvím Paměti Univerza, tedy přesněji, naší paměti z našich vlastních životů dávno minulých. Jsou to tedy energie s vlastním frekvenčním kódem, který nás může oslovovat jménem, a cítíme z nich náš původ. Když jsem se přímo na tyto světy vlastního nedostatku napojoval, proběhly mi hlavou celé doby, kdy jsem zde v těchto světech žil svou přítomností… Všeobecně se frekvence jemněhmotného světa dá opět přirovnat k vodě. Nyní však nejde o nekonečný a bezbřehý oceán, ale spíše o jezero či rybník. Jde tedy o proudění vody s velmi mírným tokem. Tato energie jakoby stojí, je stálicí. U světů s vlastním přebytkem jde o věčný zdroj Světla, které stabilně svítí, avšak nijak nemění svou podobu, polohu a intenzitu. U světů s vlastním nedostatkem jde o stabilitu převážně paměti a vzpomínek. Neustále se při napojování s tímto světem vracím ke svým kořenům. Jsou to stejně nádherné pocity, jako ono hřejivé Světlo od světů Světla. Je to vážně nádherný pocit, když se na tyto frekvence napojím, a hned na mě někdo hlasitě volá „Míííííróóó“, a úplně cítím, jak mne tato energie přitahuje do vzpomínek o dávno prožitém. 3. Projevy Světů Jemněhmotného života: 1). Světy uvolňující svůj vlastní nadbytek: Vlastnosti patřící jemnosti, citlivosti a vnímání zaznamenají změnu svého vlastního stavu. Emoce hned začínají onu změnu prozkoumávat. Jsou z toho jen samé nádherné a blahodárné pocity. Emocím se daná změna moc líbí a velmi jim vyhovuje. Dojmy a pocity se nasávají jen samým štěstím, láskou, pohodlím, ladem, radostí a dobrou náladou. Emoce již jsou těmito pocity dostatečně nasyceny a jen intenzivně svítí do dálky a na všechny možné světové strany. Světlo, jak jsem se již zmínil, probouzí úplně všechno doposud spícího ke svému životu. Všechny možné vnitřní vlastnosti tedy zahajují svou aktivitu. Aktivita se však vztahuje převážně jen k oblastem, které ono světlo od emocí stále ještě přímo zasahuje. Jako u nás, u lidí, pokud něco vidím, mohu na tom pracovat. Když na něco svítí světlo, vidíme veškerou povahu osvětlené věci. Pokud je rozházená, můžeme ji uklidit a srovnat, pokud je oprýskaná, můžeme ji přetřít, pokud je poškozená, můžeme ji opravit, pokud je zcela nefunkční, můžeme ji vyřadit… Tohle všechno můžeme udělat s věcí, na kterou jasně vidíme. Pokud však na onu věc světlo nedoléhá, nemůžeme vidět a pozorovat její nedostatky, čímž zde naše aktivita již žádná není. Ve tmě tedy naše aktivita upadá. S nehmotnými energiemi je to podobné. Reagují jen na to, co na sobě nese alespoň nějaký náznak zasáhnutí emocemi. Tedy místo, na které světlo z emocí alespoň trošku stále ještě doléhá. Tato celá oblast má společnou aktivitu všech zúčastněných vlastností, právě pro tyto emoce. No a máme tu první jasné tělo. Tedy tělo jemněhmotné. Intenzita Světla jasně vymezuje hranice onoho těla. Je to tělo, ve kterém mají všechny vlastnosti společnou aktivitu, tedy zájem o ony naplněné a svítící emoce. Jak jsem již psal, plné emoce vždy budí pozornost celého okolí. Vztahuje se to však nejen na emoce naplněné nádhernými a blahodárnými dojmy, ale i na emoce naplněné ne tak hezkými dojmy. Emoce odjakživa budí zájem všech, bez ohledu na to, jaké jsou a jaký obsah v sobě nesou. Právě emoce stojí za prožíváním jakéhokoliv života. Toto tělo však nemá žádný konkrétní tvar, formu, či podobu. Je to jen oblast osvětlená emocemi. U jemněhmotných světů se však emoce natolik sžily se svým stavem, že ho nechtějí opustit. Nádherné a blahodárné dojmy a pocity si chce přece každý udržet co nejdéle. Tady je bohužel veliký problém. Emoce již jsou přeplněny svými blahodárnými dojmy, a přestože neustále produkují Světlo, již nemohou mít svoji vlastní aktivitu. Jsou příliš těžké. Emocím se okamžitě věnují vlastnosti myšlení. Problém je v tom, že se emoce nechtějí hned tak zbavit svého blahodárného stavu. Mysl přeci všechno co zpracuje, okamžitě uvolňuje pryč. Dochází tedy k situaci, kdy emoce mysli nechtějí své blahodárné pocity předat a zablokují je v sobě. Právě toto zablokování již způsobuje ono těžké břemeno, které způsobuje až hmotu. Tím, že jsou emoce před myslí zablokované, nemohou ani dostatečně pracovat vlastnosti vnímání. Vnímání přeci okamžitě zareaguje na jakoukoliv změnu, kterou emoce zkoumají. Jak ale mohou přeplněné a zablokované emoce nadále přijímat nové změny od vlastností vnímání? Kam by to ještě uložily? To přeci nejde. Tímto bohužel navíc dochází k poškození vlastností vnímání. Jejich přirozená jemnost a citlivost se okamžitě začne otupovat a naučí se nereagovat na nové změny. Došlo tedy ke stavu, kdy emoce svým vlastním zablokováním se způsobily novou stabilitu. Tentokráte však stabilitu Světla. Právě v tomto svém stavu září nádherné a hřejivé paprsky a energie do rozlehlého širého okolí… Podobné stavy pravidelně zažívají i světy prapůvodního a nehmotného života s tím rozdílem, že emoce v sobě nijak neblokují svůj stav a plynule ho vypouštějí myslí pryč, aby se opět mohly naplnit novým… Jemněhmotné světy se však emočně zablokovaly. Emoce tak nemohou díky své přeplněnosti a tíze vykonávat vlastní aktivitu. A velice brzy si právě tento fakt uvědomí. Začnou tedy své přebytky doslova rozdávat komukoliv, do celého širého světa. Tedy vlastně do úplně všech možných rovin a úrovní ostatních světů. Tím pochopitelně i k nám na Zemi. Jsou to nesmírně překrásné a nádherné energie plné lásky, dobroty, radosti, elánu vášně a (pro nás) léčení (jiné světy se léčit nepotřebují), které tyto jemněhmotné bytosti doslova chrlí ze sebe pryč, aby se už konečně mohly vyprázdnit a začít normálně fungovat… Je tu však další problém. Jejich blažené energie se ostatním světům natolik líbí, že k těmto světům posílají vděčné a děkovné modlitby. Všechny světy, které zažívají vlastní nedostatek, tak doslova prahnou po světech přebytku. Stalo se tedy to, že se těmto jemněhmotným světům neustále vrací jako bumerang hřejivé vděčné a aplausní projevy od ostatních světů. Vždyť to neustále pozoruji u nás, kolik lidí se za tyto energie Světla modlí a vděčně je přijímají. Smůla je v tom, že světy, jenž zažívají vlastní nedostatek, doslova prahnou po světech přebytku, tedy světech Světla. Neustále je žádají a potřebují jejich energii. Tímto jim však nedovolují zaniknout a vrátit se zpět do prapůvodního nehmotného života. Je to perpetuum mobile neustálého přeplňování se a následného vyprazdňování se a doplňování blahodárných energií světům s vlastním nedostatkem… Mnoho světů doplňujících svůj nedostatek, včetně toho našeho, tento jemněhmotný svět Světla považuje za skutečné a nejvyšší Božství. O existenci prapůvodních světů nemají ani potuchy. Ani tyto světy však nestojí za Stvořením, ani Stvořitelstvím… Když jsem se napojoval na jednu nádhernou bytost, právě jemněhmotného světa Světla, přestože je jemněhmotný, ukázal mi, že se potřebuje doplňovat, tedy živit, a to právě Světlem. To jsou smutné následky perpetuum mobile nemožnosti zaniknout těmto světům. Emoce se již potřebují dobíjet, protože jsou vlastně neustále plné, avšak neaktivní a těžké, a to i přesto, že se neustále vyprazdňují. Vlastně už jsou vysílené. Neustále se zúčastňuji všech nejrůznějších galaktických i mimovesmírných rad, kde všichni společně hledáme řešení pro zastavení falešných světů. Tedy zastavení perpetuum mobile všech těchto Světů. Hodně věcí se již stalo a nalezli jsme mnoho řešení. Snad se tedy blíží lepší časy. 2). Světy doplňující svůj vlastní nedostatek: Vlastnosti patřící vnímání zaznamenaly danou momentální změnu svého stavu. Emoce na ni zareagovaly a začaly změnu zkoumat. Jsou zde dvě možnosti. První možností je, že vlastnosti vnímání nejsou natolik vyvinuté ve své jemnosti a citlivosti, čímž zaznamenávají až ty větší a hrubší změny, zatímco ty mírnější změny ani nepostřehnou. Druhou možností je, že se emoce nedokáží danou změnou tolik zaměstnat. Každopádně se emoce nedokáží dostatečně naplnit svými dojmy a pocity. Nejde však jen o tuto konkrétní změnu, ale již o všechny následující změny, protože vlastnosti vnímání či emocí již nejsou nedostatečně vyvinuté. Emoce jsou tedy takové „nemastné a neslané“. Tyto emoce tedy kolem sebe nedokáží budit tak velký rozruch a zájem svého celého okolí. Osobnost či bytost takovýchto emocí je neúplná a méně vyvinutá. Právě tyto osobnosti a bytosti doslova prahnou po světech Světla. Tyto světy zažívají vlastní neúplnost a nedostatek. Právě zde došlo k úmyslnému rozdvojení jedné jediné energie na dva páry na sobě neustále závislé. Jde o jednu jedinou energii, která se pro účely vzájemného doplňování se změnila na pár, kterému posvátně neřekneme jinak, než energie Adama a Evy. Tyto světy jsou skutečně světy pro nás původního Ráje. Je to období jemněhmotného Adama a Evy, ještě předtím, než snědli zakázané jablko, které je plně uvrhlo do světů hmotných, tedy světů multidimenzionálních. Jak ale k světům Ráje vůbec došlo? Emoce zdejších osobností jsou nedostatečně naplněné, a tak i produkují méně Světla. Vlastnosti mysli se snaží pomoci emocím zpracovat jejich stavy, ale je toho tak málo, že nedokáží pracovat na plno. Využívají tedy Paměti Univerza, ze které čerpají zkušenosti jiných. Jsou to podobnosti či napodobeniny, čerpané z úplně jiných situací, nabyté od jiných osobností a bytostí. Sonyo mi to nádherně přiblížila na příkladu sněhu, který odjakživa tolik milovala. Ukázala mi lidi, kteří v zimě hrabou sníh. Je zima, a tak je přirozené, že napadne sníh. Musíme si tedy vyhrabat průchod, tedy cestičku, abychom mohli i v hlubokém sněhu volně chodit, aniž bychom zapadli. Tohle všechno je uložené v Paměti Univerza. Paměť si tedy pamatuje, že lidé v zimě zpravidla pokaždé hrabou napadlý sníh. Co se ale děje s lidmi méně emočně vyvinutými? Oni vůbec nevědí co dělat. Mysl nedokáže nedostatečně naplněné emoce správně zpracovat. Začne si tedy půjčovat podobnosti z uložené paměti. Je zima, a tak si mysl vypůjčí postřeh, že lidé v zimě hrabou sníh. Ponoukne tedy této osobnosti, tedy tomuto nevyzrálému člověku, aby šel hrabat sníh. No a tenhle člověk mysl poslechne a jde hrabat sníh. Vůbec si neuvědomuje, že přestože již je zima, sníh zatím ještě nenapadl. On sníh ani nezná, nikdy s ním nepřišel do styku. Vždyť jeho emoce jsou méně vyvinuté a sníh asi ani nikdy nezaznamenaly. Nemají tedy se sněhem vůbec žádnou zkušenost. Emoce jen slepě poslechly mysl. Tento člověk tedy ze svého podvědomí hrabe zatím neexistující sníh. Samozřejmě tím pouze rozhrabává bahno… Takhle podobně vznikl i Ráj. Jemněhmotné bytosti světů s vlastním nedostatkem takto získaly z Paměti Univerza veškeré možné postřehy a napodobeniny jiných situací, které jim začali tvořit jejich vlastní svět, tedy Ráj. Je to však svět, který tyto bytosti nemají emočně zpracovaný, teprve se s tímto světem seznamují. Došlo tedy k tomu, že vytvořený svět předhonil vyspělost zdejší populace. Je to svět stvořený myslí, která si musela půjčit mnoho již prožitých a dávno zpracovaných zážitků jiných bytostí, které jsou navždy uložené v Paměti Univerza. Takto jsme mnohem později vznikli i my. Takto se vůbec stvořily všechny hmotné světy. Bytosti jemněhmotného světa se tak postupně seznamují se svým stvořeným světem, tedy Rájem. Jejich emoce se tak pozvolna naplňují nově nabytými zážitky právě z tohoto světa. Jde o svět čistě jemněhmotný, přestože ho v Bibli popisují jako téměř srovnatelný s hmotou. Zda je skutečně zážitkově či prožitkově téměř srovnatelný s hmotným? ... Myslím že ne.