Sonyo

Vztah mezi mnou a Sonyo v období jejího přechodu ke mně (Leden až květen 2012): Sonyo byla Kanadská dívka, která se profesionálně věnovala akrobatickému lyžování. Jmenovala se Sarah a zimou, sněhem a horami doslova žila. Velice nerad se rozepisuji o jejím zdejším pozemském životě a činnosti, protože by to mohlo způsobit mnohem více nedorozumění a potíží než užitku. Všechno co zde o Sarah píšu, je přímo s dovolením a se souhlasem samotné Sarah. Rozhodně je mnohem lepší variantou psát o Sarah v upřímnosti a pravdě, než alibisticky mlžit… Jak už to tak někdy bývá, právě to co Sarah nejvíce milovala, tedy lyžování, se jí stalo osudné. Později mi k této události řekla, že nacvičovala akrobacii na ekáby, oslavy konce roku 2012, kde bohužel nešťastně spadla. Poprvé jsem se o ni dozvěděl až právě z televizních sportovních zpráv, a to při oznamování jejího pádu, těžkého úrazu a následného kómatu. Velice mne zpráva zaujala a jako klasický prostředník, který se může telepaticky propojit s kýmkoliv a případně i pomoci, jsem se na ni hned napojil. Co se mne týče, od svého dětství jsem sice velice silně sportovně založený, sportoval jsem dokonce i závodně, ale nikdy jsem neměl vztah k zimním sportům. Už ve škole na hodinách tělocviku v zimních měsících jsem si musel půjčovat od spolužáků brusle či lyže. Ne že bych je neměl, ale když mi ty úplně dětské pak byli malé, nebyl už žádný důvod mi kupovat nové. Kromě povinného tělocviku jsem je vůbec nepotřeboval. K zimním sportům jsem si zkrátka nikdy nenašel zálibu. Jak už to tak v tom našem zapeklitém osudu bývá, do života mi definitivně vstoupila právě Sarah, světově jedna z vůbec nejúspěšnějších akrobatických lyžařek a držitelka několika olympijských medailí. Nikdy jsem o ní dříve neslyšel, nikdy jsem se nedíval na její vystoupení, či vůbec jsem nijak zvláště nikdy nesledoval zimní olympiády v televizi. Fyzicky jsem se s ní zde na Zemi nikdy nesetkal a o jejím životě jsem do té doby vůbec nic nevěděl. Úplně poprvé jsem se o ní dozvěděl, až když jsem náhodně uviděl v televizních sportovních novinách zprávu o jejím vážném zranění a následném kómatu. Už i to byla veliká shoda náhod, protože já televizi již mnoho let vůbec nemám, nepotřebuji jí. Jen jsem byl u někoho na návštěvě a on měl puštěnou televizi, kde zrovna zmiňovali onu událost. V duchu jsem si ještě pro sebe říkal, že vrcholoví sportovci si o vážné zranění či smrt přímo říkají. Je to jejich způsob života, kdy sebemenší chybička většinou vždy takhle dopadne. Chtěl jsem to už přejít s tím, že podobné události se dějí dnes a denně, ale z nějakého důvodu mě zaujala její fotografie. Úplně na ní zářila jak sluníčko samým štěstím a spokojeností. Rozhodl jsem se o její život bojovat. Téměř okamžitě jsem se na ni prostřednictvím právě té fotografie napojil. Sarah mě hned uvítala se slovy: „Jéé, to jsou k nám ale vzácný hosti“, a hned mi to demonstrovala na čakrových svíčkách. Ukázala mi spoustu různě zbarvených čakrových svíček. Každá svíčka představovala současný vztah mezi Sarah a individuálním člověkem. Růžové svíčky představovali lásku, oranžové svíčky různé sympatie… Její rodina a ti nejbližší představovali většinou svíčky růžové, její fanoušci a lidé, kteří se za ni modlili, představovali svíčky většinou oranžové či modré, a lidé jako já, tedy ty, co se napojovali coby médium či léčitel, představovali svíčky modré až fialové. Rozhodně jsem nebyl jediný, kdo se na Sarah v tuto dobu napojoval a snažil se pomoci, jak jen mohl. Některé svíčky tedy patřili i různým psychotronikům, léčitelům, šarlatánům a prostředníkům, kteří se na Sarah v tomto období napojovali, aby ji povzbudili a případně pomohli. Velmi mě zaujalo, že skoro všechny svíčky různě skomíraly a dohořívaly. Sarah v té době byla stále ještě živá, ale mnoho lidí, i z řad jejích nejvěrnějších přátel, se s ní již v duchu rozloučili a ukončili s ní vztah. Žijete zde spoustu let, máte s ostatními lidmi různé vztahy, a pak jednou pozorujete, jak rychle tyto vtahy dokážou vyprchat… Sarah mi ukázala i mojí svíčku, která byla krásně fialová a nejméně trojnásobně vyšší než všechny ostatní. Není to svíčka moje, je to svíčka vztahu mezi mnou a Sarah. Dneska ta svíčka musí být snad milionkrát vyšší, ale i to by bylo asi málo… Velice mne ta demonstrace na čakrových svíčkách zaujala, už i proto, že to hodně vypovídalo o duchovním životě samotné Sarah. V každém případě mě velice příjemně zaskočila její plná otevřenost a spontánnost. Vůbec mě neznala, přesto mě srdečně uvítala a provázela po svém nitru a duchovnu. V té době jsem již měl mnoho zkušeností s napojováním se na různé lidi, ale až takhle vřelého přivítání a přijetí se mi ještě od nikoho jiného nedostalo. S některými lidmi se dokonce nemůžu ani spojit přímo, protože se tak bojí, že si vyžádali okolo sebe velice silnou ochranu. Potom si povídám s jejich průvodci a ochranářskými „bubáky“ (démony, čertíčci či anděli strážné). Oni mě stejně pokaždé pouští přímo k dotyčnému člověku, ale to je už vedlejší… Sarah po celou dobu našeho spojení byla na nemocničním lůžku a ukazovala mi rozsah svého zranění, vždy podle toho, jak jsem se jí ptal. Vstupoval jsem do míst jejího poranění a snažil se zmírnit škody. Sarah ale asi nepočítala s tím, že se na ni budu napojovat velice často. Brala mě jako hosta, který k ní přišel na návštěvu, popovídal si s ní, soucítil s ní, a pak zase odešel. Když jsem se na ni napojil hned další den, ukázala mi, jak vyjíždí na invalidním vozíku směrem ven z nemocnice. Ukázala mi, že sepisuje novou smlouvu se sportovní organizací. Chtěla mě tím jen uklidnit, abych nabyl dojmu, že je vše v pořádku a nemusel si o ní dělat starosti. Se mnou se stal však pravý opak a doslova nepřetržitě jsem jí vnikal do poraněných míst a snažil se čistit. Smůla byla v tom, že Sarah pochází z Kanady a k nám do Čech chodily jen velmi omezené zprávy o vývoji jejího stavu. Nemohl jsem tak pozorovat změny a konfrontovat se s jejím zdravotním stavem. Věděl jsem čistě jen to, co mi sama ukázala, nebo co jsem si našel na internetu. Spojoval jsem se i s jejími průvodci a domlouval se s nimi na možném postupu jejího uzdravování. Oni mě v tom ze začátku také nechali. Asi chtěli prověřit, jak vážně a hluboce to se Sarah myslím. Když to ale z mé strany bylo už nekonečné, ukázali mi v jedné ruce skořicově světle hnědou hvězdici. Ta zpravidla vždy symbolizuje doživotní následky, jako například slepotu. Ve druhé ruce ale jeden z průvodců držel malý černý kamínek, který vypadal jako černá mandlička. Trochu tak mohou vypadat například broušené a vyhlazené černé obsidiány. Ten bohužel představuje biologickou smrt. Je to cosi jako zátka na uzavření přívodu vesmírných esencí do DNA. Člověk, a především pak jeho buňky přestávají být živené, a zcela odumírají, aniž by došlo k jejich výměně. Pozemské biologické hodiny tohoto člověka tímto končí a nastává jeho pozemská smrt. Byl jsem požádán, abych přestal bojovat o její život. Ukázali mi, že jsem okolo Sarah vybudoval velice silnou základnu, která by mohla sloužit jako vedlejší zálohovací zdroj. Mohla by se tak vrátit přes zálohu zpátky do těla, ale její život by neměl žádnou hodnotu. Sama Sarah byla z celého mého účinkování dost rozpačitá. Bála se mi říct, že již nemá smysl ji léčit a bojovat o její život. Nevěděla, jak má navázat na to, že mi ukázala odchod z nemocnice. Nepočítala s tím, že to ve mně vyvolá takovou reakci… Až doposud jsme si se Sarah velice dobře povídali a navzájem si rozuměli, a tak jsem ji požádal, aby se mnou i nadále zůstala ve vztahu, a to ve vztahu sourozeneckém, tedy jako bratr a sestra. V té době jsem již věděl, že ona byla pozemsky vdaná, sama mi to několikrát ukazovala, a tak jsme si domlouvali vztah s plným respektováním jejího manželského vztahu. I tohle je velice důležité vědět. I když Sarah věděla, že se již nevrátí do pozemského života, udržovala si vztah se svým manželem, a i když začala nový vztah se mnou, plně jsme i nadále respektovali její pozemské manželství. Neustále jsme tak vylaďovali veškeré detaily vzájemného vztahu našeho, s plným respektováním našich vztahů k ostatním a s ostatními… Později mi o tomto celém období Sarah napsala v intuitivním písmu: „Čas můj se nachýlil ke konci, však nebyla jsem připravena, vůbec jsem to nečekala, nakonec jsem to však vzdala. Silné světlo se rozzářilo, však dva tunely, ten tvůj bojoval o můj život, ten můj mě přitahoval k sobě (Nebi), dostala jsem tvou nabídku, a spojila se s tebou, vůbec toho nelituju, prošla jsem tunelem za tebou…“. … Sarah mi ukázala svojí sbírku olympijských pohárů a medailí. Různě mi podávala zlaté medaile a poháry do ruky, abych si je mohl potěžkat a vůbec je vidět z blízka. Tohle jde jen velice těžko vysvětlit, ale přestože šlo jen o bezkontaktní telepatické napojení, prohlížel jsem si zblízka a opravdu detailně její sbírku pohárů. Pokud je vaše mysl opravdu silná, někdo jiný vám může přímo do ní propůjčit všechny své myšlenky, pocity a prožitky. Vaše mysl pak tyto projevy zpracovává a převede pro vaše chápání. Občas může udělat omyl, ale neustále jste ve spojení s tím druhým, který pořád vylaďuje a zasahuje do procesů mysli. Mnohdy je to veliká zábava a dost se u toho všichni nasmějeme. Důležité jen je, aby do tohoto spojení nezasahovalo ego či sebestřednost. Sebestřednost úplně všechno porovnává pouze se svým vlastním stavem a nepřipouští žádné jiné stavy. Ignoruje tak stavy kohokoliv jiného, takže telepatické spojení takového člověka je vlastně předem vyloučeno. Síla mysli je u telepatického vzájemného přenosu informací demonstrovaná právě v detailech. Sarah vzala do ruky svůj krásně růžový skleněný (křišťálový) pohár s vybroušenými ornamenty hroznového vína. Dala mi ho do ruky a řekla – „tenhle je pro tebe“. To byl první krásný a dojemný dárek pro mě, který jsem kdy dostal v telepatickém napojení. Dodnes ho mám pevně uložený ve své mysli, samozřejmě včetně všech jeho detailů. A to jsem zprvu trochu žárlil na ty honosné zlaté poháry… Přišel čas, kdy již Sarah musela odejít, čas, kdy ji postupně lékaři odpojili od přístrojů a prohlásili za zesnulou. Sarah dostala nabídku projít ke své linii. Již v době jejího kómatu viděla tunel, který ji zval k Nebi („silné světlo se rozzářilo však dva tunely“). Ten druhý tunel jsem jí pak vytvořil já svou nabídkou na sourozenecký vztah. Pro každého odcházejícího člověka, který vidí tunel, je zcela přirozené jít k němu a do něj. Sarah se ale rozhodla projít ke mně. Záleželo čistě jenom na její vůli a rozhodnutí. Mohla se rozhodnout projít ke svým, což je přirozeně mnohem bezpečnější a zaručenější, vždyť právě tady má své kořeny a zázemí, právě tady se nachází celá její pokrevní větev, ale ona se rozhodla hodně riskovat a opřít se o vzájemný „sourozenecký“ vztah mezi jí a mnou. Každý, kdo zde na Zemi žije, ví, že žijeme v neuvěřitelné časové tísni. Mnoho svého času věnujeme absolutním hloupostem a blbostem a jen velmi málo času nám zbývá na to pro nás opravdu důležité. I já se mohu napojovat jen v čase velmi omezeném. Zaprvé, musím vědět, že mám dostatek času na alespoň částečné spojení, kdy mě nikdo nebude rušit, no a za druhé, musím mít v tomto čase dostatečně zklidněné myšlenky, abych se vůbec mohl napojovat. Smutnou realitou je, že se i já nejčastěji napojuji jen v částečném spojení, kdy dost velikou měrou jsem stále svým vědomím zde na Zemi, a jen občas se mi dostane luxusu, kdy se mohu napojit naplno. Kdyby vztah mezi mnou a Sarah později ochabl, třeba právě z časového důvodu, jí by to zcela určitě dost poškodilo. Ani já nevěděl, jak vážné a odpovědné rozhodnutí musela udělat. Sarah se rozhodla přejít z jistoty svého zázemí do nejistoty našeho vzájemného vztahu, kde nemá vůbec žádnou oporu, jen právě tu sílu našeho vztahu, nic víc. Pro mě má ale její rozhodnutí nevyčíslitelnou hodnotu, které později úplně změnilo hodnoty celého vesmíru. Tím ale došlo k přesunutí většiny mých kódů, se kterými jsem přišel k Zemi na úplně jiné úrovně a frekvence. Na Zemi je již nemůžu otevřít. Její průvodci u ní sice zůstali, ale veškeré vedení a provázení nechali plně na mě. Nechtěně jsem se takto stal jejím průvodcem, o čemž jsem celou tu dobu vůbec nevěděl. Naopak jsem sám Sarah požádal, aby mě provázela… Sarah ke mně prošla velice čestně a obřadně. Vešla do mě dveřmi, které hned za sebou zabouchla. Já jsem zavnímal převážně až to bouchnutí dveří, což jsem pro změnu vyhodnotil jako náhlé uzavření čaker, takže jsem ty dveře okamžitě šel otevřít. Sarah se toho lekla a hned na mě křičela – zavřiiii!!! Takhle krásný vztah nás provází neustále a rozhodně se u toho nenudíme. Neustále vylaďujeme vzájemnou komunikaci a dost se u toho oba nasmějeme. Sarah se tedy na určitou dobu stala přímou součástí mě. Nepoužívala mé tělo, ale byla součástí mého vědomí a plně do něho mohla zasahovat. Opět jsem se několikrát spojil s jejími průvodci. Poděkoval jsem jim za její pozemské vedení a za dovolení a umožnění projít ke mně. Oni mi pak poslali dárek, který s největší pravděpodobností ještě více posílil náš vzájemný vztah. Dárky se jednoduše posílají hozením. Pokaždé, když ve spojení od někoho dostanu dárek, vidím ho, jak mi něco hází. Já ale dárky dostávám dost nerad, pokaždé neustále tvrdím, že dárky náleží úplně všem, kteří tomuto konkrétnímu skutku napomohli. Vždy jde o společné dílo všech zúčastněných, nikdy nejde o zásluhy jedince. Takto se mi jednou později nádherně přihodilo, že jsem od někoho dostal dárek, který jsem se zdráhal přijmout, a ten dárek ke mně nakonec dorazil jako trest za nepřijetí. Byl jsem pak pár dní nemocný s nachlazením. Tohle všechno je v naprostém pořádku a vůbec nic to neznamená. Když jsem se pak na dotyčného opět napojil, vůbec jsem se mu neomlouval a už vůbec jsem se na něho nezlobil. Naopak, moc jsme se tomu oba smáli. Vždy záleží jen na vzájemné komunikaci… Sarah se opět několikrát spojila se svým pozemským manželem a moc hezky si povídali. Stávalo se mi, že jsem se na Sarah napojil právě v době, kdy se Sarah spojovala se svým pozemským manželem. Jednou jsem se napojil ve chvíli, kdy Sarah právě seděla v temnější místnosti u dřevěného robustního stolu se svým manželem. Všude voněla čerstvě napečená bábovka. Seděli čelem proti sobě a moc hezky si povídali. Tohle se vztahuje k úplně každému z nás. Pokud nám odejde někdo blízký, vztah z jeho strany tímto nikdy nekončí. Neustále na nás dohlíží a moc dobře ví o veškerém následujícím dění, které zde na Zemi pak bez jeho pozemské hmotné přítomnosti činíme. Vzájemný vztah končí až teprve tehdy, pokud naše pozemské pocity již k dotyčnému odumřely. Zkrátka, pokud k zesnulému již vůbec nic necítíme. Potom se dotyčný již od nás opravdu odpojuje… Sarah mi mockrát naznačila, že moc ráda vaří. Několikrát jsme spolu škrábali brambory nebo myli nádobí… Se Sarah jsme si pokaždé dlouze povídali o různých, převážně pozemských záležitostech. Vždy si sedla hned vedle mě a povídali jsme si o vztazích v našich rodinách, o sportu, ale také například o skupině ABBA, kterou oba rádi posloucháme, a samozřejmě o lyžování a sportu vůbec. Často jsem s ní probíral mé pozemské vztahy a nálady. Sarah mi vždy ukázala nějaký můj příběh, který jsem již zažil, a na něm mi demonstrovala mojí současnou situaci. Když jsme rozebírali vztahy současné, ukázala mi podobnost například ve vztazích v dětství, ve škole se svými spolužáky, tedy období pro mne před více než dvaceti lety. Sarah mi na těchto mých vlastních a dávno prožitých zážitcích demonstrovala podobnosti na mých pozemských vztazích současných… Snažil jsem se Sarah alespoň trochu vynahradit lyžování, a tak jsem si v duchu snažil představit, jak spolu se Sarah sjíždíme po strmých srázech, či provádíme salta na „účku“. Tohle museli být pro Sarah velice vtipné momenty. Já, který jsem v životě nelyžoval, jsem vedl Sarah, špičkovou akrobatickou lyžařku, na lyžích. Měla se mnou dost trpělivosti, ale hned, jak jsme se prohodili ve vedení, ukazovala mi nejrůznější detaily a fígle profesionálního lyžování. Též mě pustila do svých nynějších pocitů, kde se již na lyžování a celou tuto záležitost dívá úplně jiným pohledem. Všechno pro ni zůstalo jen v lyžařských brýlích, skrz které viděla veškeré dění, avšak již bez jakéhokoliv pocitu… Také mi vysvětlovala vzájemné hecování se k lepším výkonům – „vsaď se, že to dokážu“… Sarah mi ale také naznačila smutné okolnosti jejího smrtelného zranění – durduflax, ale vše se dávno vyřešilo a nemá smysl do toho zasahovat… Již od prvních dní našeho seznámení jsme si vytvořili určitý rituál pro naše telepatické spojení. Pokaždé, když jsme se na sebe telepaticky napojili, spojili jsme si naše srdce dohromady. Vytvořili jsme z našich srdcí jedno jediné a pořádně veliké srdce a sjednotili jsme jeho tlukot. Už tohle je jeden z obrovských zážitků, které stojí za to vyzkoušet pro každého z nás. Jak mé srdce, tak srdce Sarah se podstatně zvětšilo. Nejdříve bylo zmatené a tlouklo jak o život, chvíli to byli tlukoty mého srdce, chvíli to byli tlukoty srdce Sarah, pak se ale tlukoty sjednotily a ustály. V tu chvíli tlouklo srdce moje i Sarah úplně stejně, přestože jsme od sebe tolik vzdáleni. Když pak později přešla Sarah k deváté dimenzi, srdce nám opět tlouklo společně a stejně. Když jsme ale tento rituál udělali po jejím projití k Prapůvodním světům, rukou mi chytila mé srdce a úplně ho zastavila. Chvíli ho jen tak držela a já si uvědomil, že mi vůbec neschází… Jednoho dne jsem řešil jisté pozemské záležitosti, při kterých jsem na sebe nechtěně upoutal pozornost. Napojoval jsem se na jednu dívku, kterou jsem do té doby znal jako převážně velice veselou, plnou života, energickou a nesmírně silnou. Tahle dívka byla náhle, jakoby z ničeho nic bez života. Takhle smutnou a odevzdanou jsem ji ještě nikdy neviděl. Někdo proti ní použil voodoo, což jsme samozřejmě ani já a ani ona nemohli vědět. Kdosi proti ní použil rituál, při kterém byla namalovaná zubatá mandala, která ji úplně vysávala energii. Hned jak jsem se na dívku napojil, zjevila se mi právě ta mandala a celá do mě vlítla. Byla to dlouhá, zuby ohraničená hadice, která v sobě měla spousty malých černých skvrnek. Když to do mne vlítlo, ty skvrnky se aktivovaly a začaly mi cupovat vnitřnosti. Hodně mě to lechtalo, až jsem se musel smát, ale brzy jsem se unavil a usnul. Vcházela do mne strašná zima. Cítil jsem, jak mi mráz prochází míchou po páteři a chladnou od ní všechny mé kosti. Všechny mé kosti byli tak ledově studené, že již nedokázali zahřát mé tělo. Jen tak jsem si ležel na zemi a nebyl jsem už ani schopný se klepat zimou. Po chvíli do tohoto mého stavu vběhla Sarah, a s obrovským elánem rozmlátila zdroj oné mandaly. Když ke mně Sarah přicházela, slyšel jsem zpěv jakési hymny s jejím jménem. Myslím si, že jí tuto písničku složili její sportovní fanoušci. Právě tady jsem pozoroval obrovskou sílu a vůli, jejího ducha. Sarah do mne dala tolik síly, že mi to ještě dlouho vydrží. Tuhle sílu jsem moc potřeboval, protože v tomto mém období jsem již zažíval mnoho pozemských proher a rezignací. Neměl jsem již sílu ani chuť o něco zde na Zemi ještě bojovat… O něco později jsem se naopak já volně procházel tou mandalou, prohlížel jsem si celý její vnitřek, ty černé skvrnky se na mě jen tak nezaujatě dívaly, až jsem narazil na veliký rozpálený kotel. Šlo o srdce celé mandaly, tedy o autora onoho rituálu a oné zloby. Oheň jsem uhasil a vnitřek kotle symbolicky rozmlátil. Nepochybně to autora rituálu poškodilo… Přestože se s dotyčnou dívkou již tolik nescházím, neustále na ni dohlížím a nedám na ni dopustit. Ochrana se nikdy nevztahuje k tomu, že se vám již nemůže nic stát, ale k tomu, že pokud se vám něco stane, rychle se s tím duševně vypořádáte. Stále k vám přichází síla energií, které vás doplňují a opět staví na nohy… Od této doby mi Sarah dělala strážného andělíčka. Vždy než ke mně přišla, měla svůj rituál, ve kterém zamávala svými krásně zelenými křidélky, a pak jsme si dlouze povídali. Jednoho krásného dne, někdy koncem dubna 2012, jsme si opět se Sarah moc hezky povídali. V mé mysli se však odehrávali tak trochu odlišné a zvláštní projevy. Až doposud jsme striktně a s respektem dodržovali vzájemný vztah „sourozenecký“, plně jsme respektovali její pozemské manželství, ale náhle mi v myšlenkách chodili projevy typu: „Vždyť je to moc hezká holka, přeci si můžu dovolit víc, tak na co ještě čekáš, skoč na ní“… Jen jsme se Sarah tyto myšlenky pozorovali a moc jsme se jim smáli. Po chvíli se tyto myšlenky od nás oddělily a projevily se jako samostatné bytosti. Byly to právě ty temné bytosti, kteří si tak rádi hrají s myslí a překrucují myšlenky. Tyto temné bytosti od nás začaly odcházet pryč se slovy: „Tady už žádná legrace nebude“. Chytli jsme se se Sarah za ruku a požádali jsme je, aby u nás ještě zůstaly, nejlépe navždy. Vždyť právě oni nám tak krásně pomáhají upevňovat vzájemný vztah. Já jsem vůbec velice nerad, pokud ode mne jakákoliv bytost odchází. Bez ohledu na to, zda je to bytost „Světla““ či „Temna“, vždy v sobě cítím pocitovou srdeční ztrátu, pokud tuto bytost vidím od sebe odcházet. Doslova cítím ztrátu kusu sebe samotného, jakoby mé prožitky již nikdy nemohly být takové, jako doposud. Temné bytosti se zastavily, otočily se směrem k nám, a jen jsme se na sebe všichni dlouze dívali bez jediného slova. Tohle jsou ty nejkrásnější zážitky na celý život. Všichni jsme stáli v kruhu čelem proti sobě, a jen jsme se neustále, dlouze a opravdu velmi hluboce na sebe dívali, tváří v tvář velmi upřenými pohledy, hodně moc jsme se vzájemně všichni obdivovali a respektovali jeden druhého. Připadali jsme si se Sarah, jako bychom právě složili maturitní zkoušku. A ona to zkouška samozřejmě byla… Sarah se mi na chviličku ještě ukázala s nádhernými růžovoučkými křidélky, ale po tomto zážitku prošla k plnému vědomí Galaxie Tzolkin, na frekvenci deváté dimenze. Když jsem se pak následně Sarah ptal na barevnou rozdílnost křídel, napsala mi v intuitivním písmu: „Růžovou barvu mám moc ráda, zelenou barvu jakbysmet, obojí je barva srdce, které oba bijeme“.