Sonyo III.

Vztah mezi mnou a Sonyo v období po jejím přechodu na frekvenční úroveň deváté dimenze na galaxii Tzolkin (Květen 2012 až březen 2013): Zatímco v předešlé době našeho „Tzolkinovského“ období jsme se Sarah stále ještě mohli být naším společným vědomím převážně zde na planetě Zemi, v této druhé době jsme již naplno byli svým vědomím v Tzolkinu. Vlastně jsem v první době hostil já Sarah zde na Zemi a v té druhé době hostila Sarah mě na Tzolkinu. Požádal jsem ji, aby mě po její současné planetě provázela. Právě tohle období bylo plné nejemočnějších zážitků pro nás oba. Hned na začátku mi Sarah ukázala, že zde dostala jméno Sonyo. Až teprve zde mi ukázala, že prošla k deváté dimenzi. Doposud jsem jen věděl, že prošla na nějakou úroveň, ale vůbec jsem nevěděl kam. Že jde o Galaxii Tzolkin, mi došlo na základě mých předešlých zkušeností, kdy jsem se na Tzolkin napojoval již v roce 2010, tedy v období, kdy Sonyo ještě žila zde na Zemi jako Sarah. V rámci provázení po Tzolkinu mi Sonyo ukazovala úplně všechno, co kolem sebe viděla. Postupně mi tedy představovala místo, kde momentálně bydlela, celé své okolí, představovala mi své nynější rodiče, kamarády, přírodu okolo jejich domečku… Představila mi tedy domeček, ve kterém nyní bydlela. Všechny domečky jsou na této planetě podobně stylizované, jeden jak druhý. Jsou to dvoupodlažní chatrče, které byli stavěné na kopečkách tak, aby byl krásný výhled na okolní přírodu. Okna v domečcích tedy byli vždy stavěné tak, aby udržovali výšku nad korunami nejbližších stromů, tedy tak, aby výška stromů nepřekážela ve výhledu. Do domečků se vchází dveřmi, které se vůbec nezamykají. Když jsme se Sonyo stáli před dveřmi jejího domečku, Sonyo jen zvedla ruku a trochu do nich praštila. Líbilo se mi to, protože podobná gesta u nás dělají malé děti, když nedosáhnou na kliku. Hned za dveřmi byly schody do patra. Kromě dřevěných schodů tam byla jen prázdná, bíle natřená místnost. Do ní se odkládají různé věci, které Sonyo běžně používala. Vyšli jsme po schodech do patra a tam byla jen opět bíle natřená hala. Bylo tam obrovské okno, kterým Sonyo pozorovala přírodu kolem domečku a oblohu nad sebou. Bylo to jediné okno v celém domečku. Na jakýkoliv nábytek či vnitřní vybavení domu zde můžete nadobro zapomenout. Zdejší život je oproti tomu našemu dost odlišný. Žije se zde výhradně v plném souznění s přírodou. Nespí se například doma v posteli, ale venku pod stromem. Dlouhé chvíle se zde nezpestřují televizí, hudbou, či vytvářením různých zbytečností a aktivit, ale procházkami a pozorováním přírody a nebe. Myslím si, že mnoho lidí z úrovně té naší, pozemské, by nedokázali takovýto život žít ani prožívat. Asi by se zde jen unudili k smrti. Koneckonců když jsem si o tomto způsobu života občas s někým, ezotericky a okultisticky zaměřeným, zde na Zemi povídal, většinou mi namítli v podstatě totéž, tedy že by se jen nudili a takhle by žít nedokázali a ani nechtěli. Je velice pozoruhodné pak právě tyto lidi poslouchat, jak nadšeně a překrásně básní o blížícím se Novém věku a obrovských změnách, které spolu s tímto nastanou… Veškeré dění a každodenní aktivity na Tzolkinu jsou převážně v přírodě, domeček je jen útulek pro meditování, rozjímání, úkryt před špatným počasím, či pro pocit být alespoň na chvilku sám a odpočinout si. Příroda se velice podobá té naší, ale zažil jsem zde i místa a chvíle, kdy se řídila jinými zákonitostmi a gravitacemi, než u nás na Zemi. Byly zde například studánky se zvláštním prouděním vody. Zrcadlily v sobě velice zajímavé obrazce. Také jsem se například dostal k velice silným bahenním vírům. Sálalo zde pěkné horko a vypadali dost nebezpečně. Je to jako když se procházíte po lese, kolem jsou samé louky, hájky, mýtiny, a některé louky mají uprostřed sebe bažinatou rašelinu, která se neustále víří a samovolně točí pořád dokolečka v obrovském kruhovém víru. Může to připomínat pozemská vřídla či přírodní bahenní lázně a koupele, nebo jakoby sopečné činnosti, ale je to jen velmi vzdálené přirovnání. Byly zde i velmi zvláštně rostlé stromy, některé vůbec nerostli směrem nahoru, ale jakoby svým kmenem vytvářeli obrysy nějakého tvaru… Kdybychom u nás na Zemi přírodu vůbec netěžili, nekáceli a nebetonovali, jen jí nechali plně žít vlastním přirozeným životem, byli bychom velice překvapení, co všechno příroda dokáže… Před domečkem byla jakási lavice, na které jsme často se Sonyo sedávali a krásně si povídali… Jednou jsem si vzpomněl, jak Sonyo, ještě jako Sarah, upekla svému pozemskému manželovi krásně voňavou bábovku. Požádal jsem jí, jestli by mi třeba taky takovou nechtěla upéct. Ona mi jen odvětila, že tyhle vymoženosti již Tzolkin neumožňuje. Sáhla po dvou lahvích piva a nabídla mi je. Opět jsem se v duchu vrátil k roku 2010, kdy jsem se též s Tzolkinem propojoval. V tomto období Sarah ještě žila zde na Zemi. S bytostmi žijícími v galaxii Tzolkin jsem v tomto roce rovněž popíjel pivo, takže jsem si všechno dal dohromady. Zde se nic jiného ani nekonzumuje. Také Sonyo, kterou jsem dříve často vídal u plotny, na této rovině již nikdy nic nevařila. Na přírodu zde mnohem jasněji svítí tamní Slunce, takže všechny plody okamžitě kvasí. Jediné, co se z těchto plodů vaří je pivo… Sonyo mi v rámci provázení po Tzolkinu představila i své tělo. V úžasných detailech mi ukazovala krásně protaženou hlavičku, různé mimiky a šklebky s tváří a ústy, rostoucí zoubky v ústech, cosi jako ochranný krunýř na zádech, oproti člověku asi dvojnásobně větší dlaně i prsty, taktéž delší chodidla… Ve svých dlaních měla pořádný drtící stisk, až jsem váhal nad citlivostí v rukách, což mi o něco později vyvrátila při úchopu a držení miminka. Chodidla byli trochu jinačí než lidské, neměla tak vyvinuté prsty na nohou a chodidla spíše připomínali jakoby blány. Chodí se zde výhradně naboso, takže se i nohy museli přizpůsobit. Též mi ukázala, že nemají vůbec žádnou kůži, příliš silné Sluníčko. Co se barvy týče, jsou modří. Já je ale vždycky viděl spíše v zeleném odstínu, na což se mi Sonyo smála, že je to modrá… Požádal jsem ji, aby mne vpustila i přímo do sebe. Trochu se toho bála, ale ukázalo se, že je to výborný čistič čaker. Procházel jsem její páteří, která byla složená ze tří částí. Pro mne je velice těžké tvar této páteře připodobnit či nakreslit. Je to jak elektrárna, kde úplně každý výstupek či obratel elektrizoval s protějším. Páteř se strašně moc chvěla, doslova jsem pozoroval, jak jakékoliv zachvění této páteře vysílá elektrizující vlny do celého těla. Nepochybně se právě z páteře vysílají frekvence do celého těla, které pak určují, jak se tělo bude chovat a projevovat. Abych Sonyo nepoškodil, představoval jsem si, že jsem biologickou esencí, která svojí přirozenou cestou proudí jejím tělem. Tím jsem nevstupoval do míst, které bych mohl zablokovat, nebo poškodit. Různě jsem procházel páteří, míchou přes krk na úroveň hlavy, pak zpátky trávicím ústrojím, kde jsem také vyšel ven. Pokaždé, když jsem vstoupil do různých míst, spustili se Sonyo různé zablokované myšlenky. Některé myšlenky patřily stvořitelům jejího hmotného těla, které vznikaly v průběhu stvoření… nejsem schopný blíže vysvětlit… tak například úmluva mezi trávicím traktem a přijímáním potravy, která tento trakt nebude poškozovat. Ukázalo se, že to Sonyo moc pomohlo po všech hmotně i duševně ozdravných stránkách, takže jsme tohle procházení se vnitrem pak několikrát opakovali i později. Sonyo mi to hned také vrátila a na oplátku se zase ona procházela uvnitř mého těla. Je to velice zvláštní pocit, krásně mi to protáhlo celé tělo a dlouho jsem to pak ještě cítil. Opět zde nesmí být vůbec žádná blokace či pocit studu ze svého soukromí. Jen plná a absolutní důvěra. Je ale pravdou, že tím že mi Sonyo umožnila i pozorování anatomie přímo uvnitř jejího těla, přineslo to úplně nové pohledy a nahlížení na spoustu věcí z jiného úhlu pohledu. Vypozorováváním celovesmírných podobností v různých rovinách hmoty, zároveň velice silně otevírá otázku společného problému všech, kteří jsou ve hmotě. Právě pochopení společného problému, velice silně napomohlo nám všem k návratu do Prapůvodních světů. Právě díky tomuto se Tzolkin mohl vrátit ke svému prapůvodnímu životu. Asi jsme tímto zároveň rozvinuli novou metodu čištění těla, protože se to ujalo i u ostatních bytostí různých sfér, které to od nás okoukaly… Sonyo mi též představila i skutečnou dorozumívací řeč na Tzolkinu, pro mne nepopsatelný zážitek na celý život. Občas, když je mi smutno, takhle na mě zavolá i dnes prostřednictvím Paměti, přestože je již dávno na jiné úrovni… Je toho opravdu dost, co mi Sonyo různě ukázala a vysvětlila. Doslova mě provázela úplně běžným každodenním životem místních bytostí. Přestože žiji zde na Zemi, v tomto období jsem prožíval svůj téměř každodenní život tam. Vždy když jsem měl alespoň chvilinku času, hned jsem se na Sonyo napojil, třeba i desetkrát za den. Pokaždé, když mi něco ukázala a já to dostatečně pochopil, dostala za to nějaký dárek. Tedy dárek za to, že mne dobře provází. Pokaždé když nějaký dárek dostala, nadšeně se zaradovala a hned si s ním šla hrát. Právě tyhle gesta a emoce se mi na Sonyo tolik líbí. Vždycky zvolá „jupííí“ a nadšeně poskakuje a tleská rukama nad hlavou. Narychlo mi ukáže, že něco dostala, a hned si s tím šla hrát. Tím také naše spojení v ten moment skončilo, což mi přišlo smutné. Když pak tedy dostala další dárek, navrhnul jsem jí, že si s tím dárkem můžeme hrát oba. Bylo to trochu složitější a ze začátku mezi námi došlo i k nedorozumění, ale pak jsme si s tím oba dokázali hrát. V žádném případě však nejde o hračky podobné těm našim pozemským. Je to něco úplně jiného a úplně o něčem jiném. Až tady jsem si uvědomil, že Sonyo je vlastně stále ještě malé děťátko. Celou dobu se mnou komunikovala jako dospělá s dospělým, ale až tady jsem pochopil, že se její emoce vrátily do dětského věku. Tady se na mě ale rozzlobila Galaktická rada, že předháním její přirozený vývoj. Od této doby, vždy když jsem se na Sonyo napojil, nejdříve jsem stál před jejími temnými ochránci, kteří rozhodovali, jestli mi umožní se s ní spojit. Chvíli nám to ještě tolerovali. Přišla ale další nová vlna. Sonyo předčasně vyspěla, a tak dostala dárek, který ji vpouštěl do reálného dění zdejších obyvatel. Dostala zvláštní přístroj, kterému zde říkají energizer, nebo také obligátor, dodnes pořádně nevím co to je. Je to však něco, co umožňuje spojovat se se všemi vesmírnými úrovněmi. Od této chvíle začal pro Sonyo skutečný Avatarský život. Sonyo se stala skutečným Avatarem. Já jsem dostal pořádně vynadáno za to, že Sonyo stále ještě měla být nevyspělým děťátkem. Zavinil jsem však její předčasné vyspění a vpuštění do „života dospělých“. Jeden z jejích temných ochránců na mě zařval „znásilnění!“. Když jsme se pak se Sonyo ptali, o co se jedná, odvětil, že „slečna předhání ženu“. Sonyo se stala mým průvodcem doslova již od svého narození, přičemž zdejší bytosti mohou být zpravidla průvodci až od svého pokročilejšího věku… Sonyo se úplně rozplývala nadšením z avatarské činnosti, ale i jakoby mnohem hlubší láskou ke mně. Vždy když jsem se na ni napojil, hned jsme se objímali a ona jen zářila štěstím. Ta láska mezi námi značně stoupala. Jednoho krásného dne mi ale Sonyo předvedla nádherně žárlivou scénu. Neustále mi nadávala a chrlila ze sebe samé požadavky na to, jak se k ní mám chovat. Úplně jsem se lekl. Když jsem se pak dodatečně Sonyo ptal, co se to stalo, jen mi nesměle a s úsměvem odvětila, že „zdravé musí pryč“. Sonyo v sobě dokázala absolutně uzdravit své energie, uvolnila je od sebe pryč, a naopak přijala energie nové, zablokované a poškozené. Nešlo pouze o energie, ale o celé Duše. Hluboce jsem se Sonyo za to poklonil a byl jsem na ní moc pyšný, vždyť v neuvěřitelně krátkém čase dokázala to, o co se lidé zde na Zemi snaží celý svůj promrhaný a uspěchaný život. Od tohoto času naplno začal náš Avatarský život. Sonyo neustále přijímala poškozené duše, které jsme si pak mezi sebou půjčovali a předávali. Tohle se dá jen velice obtížně vysvětlit, ale přímo v mysli Sonyo i mě probíhali rozsáhlé diskuze. Navštěvovaly nás různé bytosti ve větším počtu, kteří si přímo v nás vyříkávali své osobní záležitosti. My jsme je se Sonyo nechávali jen tak bez soudu vypovídat, nijak jsme jim do toho nezasahovali, pouze jsme hlídaly, aby se diskuze nezvrtla v nenávist. Takto nás navštěvovali například pachatelé a jejich oběti, váleční veteráni, předčasně zemřelé bytosti… Když nedocházelo k rozřešení celé zablokované situace, s řešením jsme přicházeli právě my, tedy já a Sonyo. Mnohokráte jsem k diskuzi svolával i různé galaktické Rady. Řešili se zde i velice obtížné konflikty. Některé pocházeli z úrovně planety Země (převážně středověk až druhá světová válka), jiné patřili úplně jiným galaxiím. Bylo to dlouhé avatarské období, kdy jsme si se Sonyo neustále mezi sebou házeli zablokované duše, které jsme přímo v nás léčili, a to pouze tím, že se zde podrobně rozebírali různé vztahové konflikty. Pro mne to samozřejmě okamžitě znamenalo, že jsem všechnu svojí duchovní aktivitu přesměroval ze Země na Tzolkin. Bylo to velice záživné období, kdy jsem se například na Sonyo napojil, a ona celou dobu nepřetržitě brečela. Požádal jsem ji, aby tu duši na mne hodila. Byla to duše malého miminka, na které jeho rodiče vůbec neměli čas, nikdy si s ním nehráli, vůbec se mu nevěnovali, až jim nakonec umřelo na zanedbání. Nabídl jsem této dušičce, aby se pak stala dítětem mě a Sonyo. Dušička dítěte se zklidnila a Sonyo ji mateřsky vzala do náručí. Začala se k ní opravdu moc hezky a se vší láskou starat… Postupně k nám začali přicházet moc hezké duše, které se nám představovali jako Lady a slečna Tačrová, Johanka z Arku, Levina Zavingerová (ročník 1956), Lary Velonová, která dodala „ já jsem z Verdinktonu“… Johanka z Arku pak na určitou dobu přešla přímo ke mně, cosi jako dárek…(pokud se dá takto mluvit o duších)… Bohužel jsme se Sonyo prolomili další vývojový zákaz. Sonyo byla stále ještě malé dítě, ale její jednání a vystupování tomu již vůbec neodpovídalo. Galaktická rada se tentokráte na mně opravdu rozzlobila a znemožnila mi přístup na Tzolkin. Když jsem se já napojoval, narazil jsem na silnou mříž, která mě nevpouštěla dál. Spojil jsem se s Galaktickou radou a žádal o řešení. Sdělili mi, že Sonyo je malé dítě, jejíž vyspělost plně odpovídá vyzrálým ženám. Požádali mě, abych už konečně se od Sonyo odpojil a dovolil jí plně se začlenit do tamní společnosti. Vydrželo mi to asi necelí měsíc. Předstoupil jsem před Radu a zeptal se jich, jaký smysl má vztah a láska, pokud je blokovaná a omezovaná nějakými galaktickými pravidly. Požádal jsem je o tolerování našeho vzájemného vztahu s tím, že pokud k sobě něco cítíme, je to tedy i naše společná vůle. Nikdo nic neřekl, a tak jsem se na Sonyo opět napojil. Stál jsem před tou silnou mříží, celý jsem byl zamaskovaný v černém, na hlavě kuklu, a v ruce malý pilníček. Symbolicky a ironicky jsem začal ty mříže pilovat, jako když se vězeň snaží dostat na svobodu. Tohle mé gesto naštěstí Radě stačilo, a tak jsem se opět mohl se Sonyo scházet a propojovat. Vděčně jsem se opět k Radě vrátil a děkoval jim. Myslím si, že šlo o zkoušku pevnosti našeho vztahu, ale nikdo to nepotvrdil. Musel jsem se ale jasně a přímo k Sonyo vyjádřit. Až doposud jsme striktně dodržovali „sourozenecký vztah“, který nyní přerostl ve vztah přímý a plně vzájemný. V praxi to ale znamená i to, že Sonyo pustila svůj pozemský vztah. Vyměnili jsme si prstýnky a stali se velice respektovaným párem po celém širém vesmíru. Náš vztah se zapsal do Akáši. Tím jsem si ovšem značně zkrátil pozemský život. Seznámil jsem se s bytostmi, které mi budou na Tzolkinu dělat rodiče. Od nich jsem dostal jméno „Džamel“. Tohle všechno je nesmírná síla přítomného okamžiku, protože v této době ještě vůbec nikdo z nás nevěděl a ani nemohl tušit, že jen o asi jeden měsíc později, celá rovina galaxie Tzolkin přejde na úroveň nehmotných světů… Zcela záměrně sem vpisuji i podrobnosti našeho vztahu, protože se neustále musí vycházet z toho, že jsem se se Sonyo nikdy na Zemi nepotkal. Úplně celý náš vztah je čistě jenom na úrovni telepatického spojení. Láska není nijak závislá na hmotě a dá se plnohodnotně prožívat i takto. A to zdaleka není všechno, je toho ještě tolik, co se mi do těchto řádků ani nevejde…