Multidimenzionální světy potravy

Multidimenzionální světy potravy a potravinového řetězce: Zde se opět pouštím do něčeho, na co je ještě velmi mnoho času. Současná doba zatím spěje k úplně jinému poznání, k otevření jakési provizorní brány pocitového vědomí, které však nikdy nemůže být úplné. Jakoby se vytoužený výsledek přerodu měl uskutečnit až po příštích inkarnacích, nejméně asitak za 80let, ale spíš ještě mnohem později... Tentokráte jde o svět, který vznikl převážně právě na základě zákona příčin a následků. Ze strany světů nedostatku přišel požadavek na "cosi jako stroj na okamžité posílení a doplnění energie". Vše začalo ještě u jemněhmotných světů. Jemněhmotné světy mě pro lepší pochopení celé události vrátili v čase do doby, kde se světy nedostatku v určité sféře samostatně vyjadřují jako individuální osobnosti, či bytosti. Takto se reálně vyjadřujeme vůči přání, požadavků a stížností, adresovaným celému vesmíru a Bohu i my všichni zde na Zemi. Nemáte představu toho reptání, co jsem si musel vyslechnout. Tolik požadavků, kolik od bytostí, které žijí ve světech nedostatku pochází... Jednotlivé osobnosti a bytosti těchto světů nedostatku prakticky nepřetržitě vysílají do všech světových stran své nároky, přání a požadavky. Kdyby se vám podařilo alespoň na chvilku úplně zastavit a vrátit se sami v sobě jen o pár hodin zpátky v čase, úplně by vás zaskočilo, kolik vlastních požadavků jste v tak krátkém časovém úseku stihli vyslovit či podvědomě si vyžádat. Naše osobnost má již ve svém podvědomí zafixováno neustálé vysílání požadavků, žádostí a dotazů. Prakticky vůbec nic nám není dostatečně vhod a i když něco námi dlouho vysněného dostaneme, po krátké době to už ani nechceme, nebo říkáme, že jsme si to představovali ještě o něco lepší. Když jsme úplně chudí a nemajetní, žárlíme na ty, kteří nějaký majetek mají, pokud však jsme bohatí a majetní, stěžujeme si, kolik starostí a námahy nám dá to všechno spravovat, udržet a uhlídat. Žádný "spokojený střed" zde neexistuje. Ať máme, co máme, vždy jsme s tím nespokojeni. Bohužel ale existují sféry a vrstvy nad námi, které tyto naše věčné požadavky, bědování a stěžování si musejí neustále přijímat. Nic jiného jim nezbývá. My to vysíláme, a právě o tyto sféry a vrstvy se to odráží, čímž jim nezbývá, než to po nás přijímat, vyhodnotit a zpracovat. Ještě v jemněhmotném světě "Ráje" takto přišel od nás požadavek na neustálé doplňování naší energie. Požadavek vyslechla sféra jemněhmotného světa "světla", avšak nikoliv jako celek, ale jen část odnože tohoto světa. Z naší strany to brali jako stížnost a nechtěli tím obtěžovat i ostatní. Rozhodli se sami jednat a tuto záležitost vyřešit. Sami sebe se nabídli jako nově zrozený svět, který bude řešit právě problematiku neustálého doplňování energie světům nedostatku, tedy to, o co jsme je žádali a co oni právě od nás přijali. Došlo tímto ke zrození nového světa, který však vznikl nedobrovolně, anýbrž jako následek našeho stěžování si a bědování. Doslova se jemněhmotným osobnostem, žijícím ve světě vlastního nedostatku, nabídli jako řešení jejich požadavků, a to formou: "Tak vám jdeme na pomoc a vy nám ukažte, jak si to vlastně představujete". No a my jsme jim to ukázali, tedy po našem... Prostě jsme je jednoduše "sežrali", úplně jsme je energeticky vysáli a vyždímali. Zde již tedy došlo k Biblickému momentu snězeného jablka a vypovězení z ráje. My jsme spadli do hmoty, která podléhá multidimenzionalitě, ale spolu ssebou jsme vzali i je. Oni byli mnohem vyspělejším světem než my, ale my jsme je doslova strhli ssebozu. My jsme již byli světem, který ztratil svojí identitu, ale z nich jsme náhle a z čista jasna udělali totéž. Jak jsem již psal, pokud naše osobnost má otupenou vlastní jemnost a citlivost, není již schopná tolik přijímat nové, čímž výrazně ztrácí a upadá. Světy našeho potravinového řetězce v sobě nutně museli otupit své jemnosti a citlivosti, čímž ovšem klesli ještě mnohem níže než my. Vytvořili tak první a druhou dimenzi. Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdyby si zvířata, které lovíme, ale i rostliny, které trháme, ponechali naplno funkční vlastní citlivost, a tím by museli naplno prožívat své emoce, a to i v momentě, kdy je zabíjíme? To bychom teprve zírali, jakých zrůdností se neustále každodenně dopouštíme, a to jen kvůli tomu, abychom se "dobře" najedli. Je pravdou, že tyto potravinové světy šli do toho zcela dobrovolně, ale ty následky, jaké to způsobilo... Když jsem se s těmito světy propojoval, ukázali mi, že si velice pečlivě zaznamenávají, kolikrát byl kdo z nich zabit a snězen. Jsou to počty neuvěřitelných rozměrů. Dost jsem jim vynadal, že to vůbec dělají, poprosil jsem je, aby zastavili své inkarnace do světů, které je houfně likvidují, vybíjejí a jedí. Bohužel jsem narazil na fakt, že oni ztratili svou identitu. Nic jiného si jejich svět nepamatuje, než to, že nám musí dělat potravu a energický příjem. Trvalo to pár měsíců, než se mi podařilo ve spolupráci s jemněhmotnými světy jim vrátit Paměť a identitu. Nakonec tedy i oni prošli ke svému prapůvodu, od čehož si slibuji, že se nám zde na Zemi bude mnohem hůře stravovat. Potravinový řetězec nám zkrátka postupně začne vymírat, aniž by se rodil další... Obrovské chyby nám samozřejmě ukázali světy zvířat sami od sebe, když už v pravěku se mezi sebou žrali dinosauři o sto šest, což bylo období mnohem mladší než sám člověk. Vlastně nás, coby lidi oni sami naučili jíst a lovit. Nechci hledat příčiny, ale domnívám se, že všechno bylo u svého zrodu přece jenom trochu jinak... Často se mi ze strany lidí stává, že nedokáží pochopit, proč tolik básním o zastavení stravovacího a potravinového řetězce, přestože sám jím. Chtějí ode mě jasný důkaz toho, že se to dá zvládnout a navedení na to, jak toho dosáhnout. Zkrátka si přejete abych opravdu nejedl. Kdyby takhle uvažovali i na Tzolkinu, nestalo by se naprosto vůbec nic. Žádný přechod k prapůvodu. Je třeba pochopit, že na úplně všechno musejí být alespoň dva. Kdybych se spojil s kýmkoliv zde na Zemi, v té době jsem již moc dobře věděl o tom, že na Andromedě to zvládli. Použil bych jejich vzorce kultury a snažil bych se s mým spojencem navázat velmi podobný vztah k Andromedě. Tím by se nám opravdu podařilo nejíst. Je zapotřebí přečerpávání energie mezi partnery ze stejného zdroje, tedy hmotný člověk spolu s hmotným člověkem. Já jsem se ale spojil se Sonyo. Sonyo žila do pozemského roku 2012 ještě zde na Zemi a přesto dokázala spolu s Tzolkinem projít. Nebyla "nevěřícím Tomášem" a rozhodla se důvěřovat. Jak málo někdy chybí ke štěstí a plné spokojenosti. Jak málo někdy může chybět k přechodu a návratu zpátky DOMů, k nehmotným prapůvodním životům...