Sféry Multidimenzionální

Sféry Multidimenzionální: Multidimenzionální sféry vznikly jako volně navazující na sféry jemněhmotné. Dá se to přirovnat k tomu, že když se cítíme opravdu nezdravě a snadno zranitelně, postavíme si lázně, cobi ozdravné a rehabilitační středisko, kde se pozvolna dáváme dohromady a stavíme se opět na nohy. Zde se již skutečně jedná o energie v hrubším nedostatku, které již mnohdy ztratily svou identitu a pojem sami o sebě. Multidimenzionalita již je opravdu zcela Stvořený svět, jehož původní a Duchovní záměr byl čistě rehabilitační a také rekreační. Jsou však různé varianty Stvoření. Jedno z prvotních a základních Stvoření je jen na bázi myšlení. Je to rozvinutí světů a říše fantazie. Vše je jemněhmotné, avšak neprožívá to ani svojí přítomnost, ani svojí v Paměti uloženou minulost, ale fantazii a představivost. Pro všechny ostatní světy, které si potřebují doplnit své nedostatky, je multidimenzionalita něco, jako když si malé dítě může hrát na pískovišti a stavět si bábovičky. Je to umělé nalaďování na vnitřní stav tvořivosti, radosti a blaženosti, kdy si můžeme v naší fantazii vytvářet libovolně co chceme. Má to však povahu jen onoho písku, který se krátce po svém přeformování na bábovičku opět rozsype. Původní Duchovní záměr multidimenzionality byl v odreagování se od běžného života. Z (pro nás) Prapůvodního prožívání sebe v přítomnosti se dá přejít k (pro nás) Původnímu prožívání sebe při návratu do Paměťové minulosti, ze které se dá přejít k (dříve pro nás) Současného (ještě než jsme spadli níž) prožívání sebe v uvolnění do světa fantazie. My jsme bohužel spadli v multidimenzionalitě ještě níže. Stali jsme se jakýmsi pomyslným dnem multidimenzionality. Nebo snad máte pocit, že prožíváme svou vlastní fantazii? Zde je silně znát rozdíl mezi multidimenzionálními světy, jejichž obyvatelé prožívají svou Věčnost, a multidimenzionálními světy, jejichž obyvatelé jsou smrtelníci... Zatímco ostatní světy se projevují symbolicky jako světy plující po širém oceánu v zářících bílých lodích, já multidimenzionální světy přirovnávám k individuálním bytostem, jedoucím každý ve svém vlastním a Stvořeném autě. Hmotné tělo má skutečně docela mnoho společného s řízením, ovládáním, manipulací a určeném smyslu s autem. I ostatní světy začínají čím dál více hmotná těla, ale vůbec multidimenzionalitu, přirovnávat k autům. Multidimenzionalita Věčná umožňuje svým obyvatelům jezdit absolutně libovolně kamkoliv po celém širém vesmíru, nebo k "Nebesům", zatímco multidimenzionalita smrtelníků umožňuje svým obyvatelům jezdit jen po jasně vyznačených a schválených cestách... Další možný pohled na rozdíl mezi lodí a autem je například v pohledu na Jednotu. Zatímco jiné sféry drží vždy při sobě v Jednotě a plují všichni společným směrem v jedné lodi, multidimenzionální světy žijí a prožívají individuálně každý sám sebe v uzavřeném osobním autě. Multidimenzionální světy Věčné též prožívají především sami sebe a svou individualitu, a cestu ke společné Jednotě, buď někteří stále ještě hledají, nebo ji už našli. Multidimenzionální světy smrtelníků prožívají především jen sami sebe. Mnozí si našli jistou alternativu místo chybějící Jednoty, a to "Jednotu" stáda, tedy společný a společenský život ve stádě, coč je život s lidmi kolem sebe, kterým o nic nejde, nemají žádné cíle a pro své pohodlí se asi nikdy nikam Duchovně výš nedostanou. Každý si holt Jednotu představujeme tak nějak po svém... Sonyo mi jednou ukázala další možný pohled na multidimenzionalitu. Pro nestvořené životy je prožívání přítomnosti naprostou samozřejmostí. Občas však musejí sklouznout do minulosti, což je doslova představováno jako klouzačka směrem dolů. Pokud se ničeho neobáváme a neklademe odpor, potom se čistě a plynule sklouzneme až přímo dolů. Máme však také přímou a jasnou cestu zpátky do přítomnosti. Pokud však klademe odpor a nechceme se zklouznout až dolů, potom svojí vlastní cestu dolů poškrábeme. Je to, jakokdyž se kočka zachytí svými drápky a nechce se pustit. Stejně jí to pořád klouže, ale zbytečně po sobě nechává poškrábanou klouzačku, div si nevyláme své drápky. Cesta zpátky nahoru pak již není tak pohodlná, jako kdybychom se nebránili. Neustále narážíme na své vlastní škrábance, které jsme po sobě zanechali při sklouznutí dolů a musíme je po sobě nejdříve vyčistit, než se můžeme dostat výš. Čištění takovýchto škrábanců je vždy velmi bolestná vzpomínka plná emocí a pocitů...