1).:  

Prošel jsem dlouhým tunelem a hned za ním se vydal do malého kopečka. Byla tam vyšlapaná cestička po trávě, která mě zavedla až k menšímu městečku. Procházím se městečkem, všude kolem hezké domečky se zahrádkami, až dojdu k velkým domům, kde všichni žijí pohromadě, něco jako naše paneláky. Potkávám zde jednoho muže. Povídám si s ním a on mne zve do jednoho klubu, jehož je majitelem. Udělal si ho ve svém vlastním bytě, právě takového „paneláku“, aby si do něj mohl zvát své přátele. V přízemí měl klub s barem a sám bydlel ve vyšším patře. Chvilku jsme si jen tak povídali uprostřed prázdného baru, protože hosté ještě nedorazili. Požádal mě, abych mu na chvíli ten bar pohlídal, že si jen pro něco odskočí do patra do bytu. Jen co odešel, začali přicházet hosté. Došlo mi, že mě chce s nimi nechat samotného, abych se mohl lépe orientovat ve zdejších zvyklostech a komunikaci s nimi. Půl dne jsem tedy obsluhoval celý klubový bar a plně se věnoval hostům. Pozoroval jsem, jak se mezi sebou baví, co si u mne objednávají a vůbec, jak to všechno probíhá. Velice mne zaujalo, že se zde ve velkém holduje kouření tabáku. Všeobecně to byla velmi tichá uzavřená společnost. Opustil jsem tento klub a šel dál ulicemi tohoto městečka. Cestou jsem potkával různé venkovní stánky a kiosky. Lidé zde žijící velice rádi něco tvoří a pak se to snaží v kioscích před svými domy nabízet ostatním. Zaujala mne jedna uzavřená boudička, která nabízela pečivo. Přestože byla zavřená, na pultu byla jen mísa, která byla plná různého čerstvého pečiva. Došlo mi, že jsem celý den nic nejedl, a tak jsem si jeden rohlík vzal. Sáhl jsem do kapsy a hledal jsem cokoliv, čím bych mohl ten rohlík zaplatit. Našel jsem jen nějakou čokoládu, a tak jsem ji na tu mísu s pečivem položil. Popošel jsem o kousek dál a díval se, jestli si ji třeba někdo vezme. Krátce nato přišel majitel této boudičky. Byl to starší pán, který přinesl spoustu dalšího čerstvě upečeného pečiva. Dal jsem se s ním do řeči. Zmínil jsem se mu o tom, že jsem si bez dovolení vzal ten rohlík. On měl z toho velikou radost. Říkal, že se svojí ženou moc rádi pečou pečivo jen tak lidem pro radost. Vždy pak toto pečivo prodávají, ale jen do té chvíle, než si vydělají na mouku, kterou kupují v nedalekém obchodě. Pak uzavírají svůj obchod a všechno neprodané pečivo nechávají na pultu volně všem lidem k rozebrání. Sami pak jdou do obchodu nakoupit další mouku a doma pak pečou další pečivo. Lidé si toto volně nabízené pečivo berou a již se stalo tradicí, že tam vždy nechají zase něco svého. Chvilku jsem si s tímto pánem povídal, a pak jsme se rozloučili. Odcházel jsem pomaloučku pryč, směrem ven z městečka, a občas jsem se díval na tuto pekařskou boudu, jestli si někdo vezme tu mou čokoládu. Dočkal jsem se. Kolem šla maminka s malým dítětem a dala mu ji. Udělalo mi to velikou radost. Vytáhla cosi ze své tašky a nechala to tam na oplátku místo té čokolády. Odcházel jsem pryč a cestou jsem potkal větší obchod. Vešel jsem dovnitř a tam viděl nakupovat toho staršího pána pytel mouky. Přispěchal jsem mu na pomoc s tím těžkým pytlem. Naložili jsme ho spolu na káru a on pak odjel domů péct další pečivo. Toto byla má poslední zastávka v tomto malém městečku. Vyšel jsem z něho a po vyšlapané travnaté cestičce jsem se vydal zpátky k tunelu… Nemohu přesně určit, kde jsem byl, ale docela to odpovídá čtyřdimenzionálnímu životu na Alfa Centauri. Přesto si z nějakého pocitového důvodu myslím, že tam to nebylo…